Jdi na obsah Jdi na menu
 


Obrazek

Slepičí polévka pro duši

Dárkové stromy

 

    Vychovávala jsem své čtyři děti sama a pracovala za minimální mzdu. Peněz jsme neměli nadbytek, ale měli jsme střechu nad hlavou, co jíst a do čeho se obléci. Děti mi později řekly, že si  tenkrát ani neuvědomovaly, že jsme chudí. Jen si myslely, že maminka nakupuje všechno levně.

    Blížily se Vánoce, a přestože jsme neměli peníze na mnoho dárků, těšili jsme se, že je oslavíme s příbuznými a přáteli, že půjdeme do kostela, zajedeme si do města podívat se na vánoční výzdobu, okrášlíme si dům a připravíme si slavnostní večeři.

    Nejvíce se však děti těšily na vánoční nákupy. Celé týdny nemluvily o ničem jiném a vyptávaly se sebe navzájem i dědečka a babičky, co by si kdo přál k Vánocům. Našetřila jsem 120 dolarů a ty musely stačit pro nás všechny.

    Konečně nadešel toužebně očekávaný den a my se hned ráno vydali na nákupy. Dala jsem každému ze svých čtyř dětí dvacet dolarů a připomněla jim, že si mohou dovolit dárky v ceně kolem čtyř dolarů. Pak se děti rozprchly po obchodech a všichni jsme se měli sejít za dvě hodiny.

    Cestou domů byly všechny děti radostně vzrušeny, smály se a pomocí tajemných narážek dávaly ostatním hádat, co asi dostanou. Jen má mladší dcera Ginger, které tenkrát bylo osm let, byla podivně zamlklá. Všimla jsem si, že výsledkem její nákupní výpravy je jediný malý sáček, v němž jsem zahlédla cukrové tyčinky – laciné tyčinky po padesáti centech! V duchu jsem se rozhořčila. Cos udělala s těmi dvaceti dolary, které jsem ti dala? byla bych na ni nejraději uhodila, ale rozhodla jsem se, že to nechám až na doma. Zavolala jsem ji do své ložnice a za zavřenými dveřmi jsem se jí rozzlobeně ptala, co udělala s penězi. Ginger začala vyprávět:

      „Rozhlížela jsem se, co koupím, a zastavila jsem se u „dárkových stromů“ Armády spásy. Četla jsem si lístečky, co na nich visely, a na jednom bylo přání čtyřleté holčičky. Nechtěla nic jiného než panenku se šatičkami a kartáč na vlasy. Sundala jsem ten lístek ze stromu, koupila panenku a kartáč na vlasy a zanesla to do stánku Armády spásy. 

      Pak už mi zbylo jen na cukrové tyčinky,“ zakončila Ginger. „Ale my přece máme všeho dost, a ona by neměla nic.“

      Nikdy jsem se necítila tak bohatá jako toho dne.

 

  (povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši 5. porce, povídka: Kathleen Dixonová, knížka Jack Canfield a Mark Viktor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)

 

Den otců

 

    Když mi bylo pět let, můj biologický otec spáchal sebevraždu. Zanechal mě tu s pocitem viny, jako bych za jeho smrt mohla já. Kdybych byla hodnější, možná by s námi byl zůstal. Maminka se brzy znovu provdala a její muž se stal až do mých devatenácti let má, otcem. Říkala jsem mu tati a po celou školní docházku užívala jeho jméno. Když se však s mámou rozvedli, vytratil se z mého života. Opět jsem se musela sebe samé ptát, zda za jeho odchod náhodou nemohu já.

     Máma se znovu provdala a její nový manžel Bob byl velmi hodný člověk. Mně bylo tehdy už dvacet a byla jsem pryč z domu, ale měla jsem ho od počátku velmi ráda. Pár let nato lékaři zjistili u mé matky rakovinu a nedávali jí dobré vyhlídky. Krátce před její smrtí mě Bob navštívil v mém bytě. Mluvili jsme spolu o všem možném a nakonec mi řekl, že i po matčině smrti mi chce zůstat nablízku. Požádal mě, zda by mě mohl adoptovat.

      Úplně mě to vyvedlo z míry a rozplakala jsem se. Chtěl mne – mne! Tento muž, jenž ke mně neměl žádné závazky, mi učinil nabídku, která šla přímo ze srdce – a já přijala. Soudce, u něhož probíhalo řízení o adopci, nám poté, co nás prohlásil za otce a dceru, se slzami v očích děkoval, že jsme do jeho pracovního dne, naplněného mnoha nepříjemnými povinnostmi, vnesli radost.

      Jen tři roky nato našli rakovinu i Bobovi, a než uplynul rok, zemřel. Nejprve jsem se ve svém žalu zlobila na Boha, že mi odebral také tohoto otce. Pak jsem si však s láskou a vděčností připomněla všechny ty krásné roky, které jsem s ním strávila.

      Na Den otců se v myšlenkách vždy zaobírám tím, co jsem se naučila o otcovství. Naučila jsem se, že otcem nemusí nutně být ten, kdo dítě zplodí nebo vychová. Otcovství je věcí srdce. Dar, který mi Bob dal ze srdce, bude mou duši hřát po celý život.

 

  (povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši 5. porce, povídka: Sherry Lynn Blake Jensen Millerová, knížka Jack Canfield a Mark Viktor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)

 

Až se děti naučí

 

     Až se děti naučí, že štěstí nespočívá v tom, co člověk má, nýbrž v tom, čím je,        

     až se naučí, že dávat a odpouštět přináší více uspokojení než brát a mstít se,

     až se naučí, že utrpení nelze překonat sebelítostí, nýbrž vůlí a silou ducha,

     až se naučí, že nemohou ovládnout svět kolem sebe, ale mohou být pány sebe samých,

     až se naučí, že jejich vztahy k ostatním lidem mohou vzkvétat jedině tehdy, budou-li si cenit přátelství více než svého ega, kompromisu více než své pýchy a budou-li více naslouchat než radit,

     až se odnaučí nenávidět lidi, jejichž odlišnosti se bojí, a naučí se bát vlastní nenávisti,

     až se naučí, že více radosti jim přinese schopnost dokázat své bližní pozvednout než falešná schopnost srážet je,

      až se naučí, že chvála, jíž se jim dostává, může být lichotivá, ale nemá žádný význam, není-li provázena sebeúctou,

      až se naučí, že hodnota života se měří ne léty strávenými hromaděním majetku, nýbrž okamžiky rozdávání sebe sama – dělením se o svou moudrost, vzbuzováním naděje, osušováním slz a přibližováním se srdcím jiných lidí,

      až se naučí, že krása člověka není viditelná očima, nýbrž srdcem, a že čas i životní útrapy zanechávají své stopy pouze na vnější slupce, zatímco lidský charakter může díky nim rozkvést do krásy,

     až se naučí, že nesoudit lidi a vědět, že každému jsou dány do vínku dobré i zlé vlastnosti a to, jak se rozvinou, záleží na pomoci, jíž se člověku dostane, či na překážkách, jež mu jiní postaví do cesty,

     až se naučí, že každému z nás se dostalo jedinečného „já“ a že smyslem života je dělit se se světem o to nejlepší z onoho daru,

     až se děti naučí všem těmto zásadám a jejich praktickému uplatnění v životě, pak přestanou být dětmi – stanou se oporou všech, kdo je poznají, a budou příkladem celému světu.

 

  (povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši 5. porce, povídka: David L. Weatherford, knížka Jack Canfield a Mark Viktor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)

                                          

Pokřivený úsměv

 

    Zatímco jsme vezli pětiletou Mary na vyšetření magnetickou rezonancí, představoval jsem si, jak se asi cítí. Po záchvatu jí ochrnula levá polovina těla, byla hospitalizována s mozkovým nádorem a nedávno přišla o oba rodiče i o domov. Všichni jsme si dělali starosti, jak bude Mary reagovat.

     Do vyšetřovacího tunelu se nechala zasunout bez nejmenšího protestu a my zahájili vyšetření. Tenkrát bylo ještě potřeba, aby pacient zůstal při každé zobrazovací sekvenci asi pět minut naprosto nehybný. To bylo obtížné i pro dospělého, tím spíš pro pětiletou holčičku, která si toho tolik vytrpěla. Snímali jsme jí hlavu a každý pohyb hlavou včetně mluvení by znamenal, že snímek bude rozmazaný.

      Asi po dvou minutách první sekvence jsme si na monitoru všimli, že Mary pohybuje ústy. Z mikrofonu jsme také slyšeli její tlumený hlas. Přerušili jsme vyšetření a jemně Mary připomněli, že nesmí mluvit. Usmála se a slíbila, že už nepromluví.

      Znovu jsme přístroj nastavili a spustili. A opět jsme na monitoru spatřili, že se jí obličej pohybuje a slyšeli její slabý hlásek. Co přesně říká, nebylo rozumět. Začínali jsme trochu ztrácet trpělivost, protože nás toho dne čekala ještě spousta dalších vyšetření a museli jsme dodržet časový rozvrh.

      Znovu jsme Mary vysunuli z přístroje a ona se na nás opět usmála svým pokřiveným úsměvem a zůstala úplně klidná. Technik jí teď už trochu rozmrzele vytkl: „Mary, už zase jsi mluvila. To nesmíš, měli bychom rozmazané snímky.“

      Mary, stále se usmívajíc, odpověděla: „Nemluvila jsem. Zpívala jsem si. Říkali jste jen, že nesmí mluvit.“ Pohlédli jsme jeden na druhého a cítili se trochu hloupě.

     „A co sis zpívala?“ zeptal se někdo.

     „Ježíš mě miluje,“ odpověděla slabým hláskem. „Když jsem šťastná, vždycky si zpívám Ježíš mě miluje.“

     Všichni jsme oněměli úžasem. Šťastná? Jak může být tahle malá holčička šťastná? Museli jsme s technikem na chvíli odejít z místnosti, abychom se uklidnili, protože jsme měli v očích slzy.

      Od onoho dne jsem si ve chvílích, kdy jsem se cítil stresovaný, nešťastný nebo s něčím ve svém životě nespokojený, mnohokrát zahanbeně vzpomněl na Mary. Na jejím příkladě jsem si uvědomil, že štěstí je zázračný dar, jež je k dispozici všem, kdo po něm zatouží.

 

  (povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši 5. porce, povídka: James C. Brown, M.D. , knížka Jack Canfield a Mark Viktor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)

 

Nejkrásnější květina

 

Já v parku našla si lavičku opuštěnou,

pod starou vrbou v koutku zastrčenou.

Svět připadal mi pustý a plný bolesti,

jen samé trápení, smutek a neštěstí.

 

A jako by těch mrzutostí bylo málo, 

přiběhlo ke mně dítě, co opodál si hrálo.

Hlavičku sklonilo a usmálo se plaše.

„Heleď, podívej, co jsem tu v parku našel.“

 

Ručičku natáhl a ve zpocené dlani

uvadlou kytku měl – byl smutný pohled na ni.

Nechtělo se mi s ním povídat a smát se,

odtáhla jsem se a usmála se krátce.

 

Však odbýt nedal se, usedl vedle mě,

přičichl ke kvítku a zvolal nadšeně:

„Jak krásně voní a jak je nádherná!

Na, tumáš, jestli chceš, bude tvá.“

 

Květina lístky měla smutně svěšené,

nebyly žluté, modré, ba ani červené.

Věděla jsem však, že chci-li se chlapce zbavit,

musím si kvítek vzít. Řekla jsem: „Díky, malý.“

 

Nevtiskl mi však květinu do dlaně.

Napřáhl ruku jen a hleděl mimo mě.

Teprve v té chvíli já všimla si konečně,

že zrak má vyhaslý, že chlapec slepý je.

 

Hlas se mi roztřásl a slzy v očích stály.

„Vybrals tu nejhezčí, děkuji ti, můj malý.“

„Není zač děkovat!“ odvětil zvesela

a odběhl si hrát, já sama zůstala.

 

Zdalipak tušil, jak velmi jeho čin

změnil můj život, jak velký dar to byl?

A jakpak vůbec poznal, kdo sedí pod vrbou,

snad spatřil srdcem svým mou duši nešťastnou.

 

Ty jeho slepé oči daly mi pravdu zřít,

ne v světě kolem mne, to uvnitř mne je kříž,

který jsem ve své slepotě neviděla,

od této chvíle však bych krásu světa vnímat chtěla. 

 

To jsem si slíbila a přitiskla kvítek k nosu,

s rozkoší přičichla a setřela z něj rosu.

Pak sledovala jsem chlapce, jak s novým kvítkem v ruce

chystá se oslovit nic netušícího starce.

 

  (povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši 5. porce, povídka: Cheryl L. Costello-Fosheyová, knížka Jack Canfield a Mark Viktor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)

  

Obr v davu

 

    Vzhledem k tomu, že divadlo je obrazem života, učit hrát divadlo dává člověku možnost učit samotnému životu. Přesto si však myslím, že jsem své studenty zdaleka nenaučil tolik, kolik naučili oni mě. Jedním takovým studentem by obr, jenž vkročil do mé třídy v roce 1963.

    Jimmy byl původně „zvláštní“ student, zařazený později do normální školy. Ukázalo se, že označení „zvláštní“ se k němu obzvlášť hodí, protože se nám dostalo té cti, aby se nám všem stal vzorem.

     Se studenty dramatu bývá legrace – jsou tvořiví, spontánní, otevření a dokážou člověka odzbrojit svou upřímností. Nicméně všechny tyhle vlastnosti se často neslučují s pílí a pracovitostí. A tak po dvou měsících byl jediným studentem, který plnil všechny zadané úkoly, Jimmy. Dovedl jsem si představit, jak to pro něj někdy muselo být těžké. Měl problémy se svalovou koordinací, špatně mluvil a viděl, nikdy však neuhnul před žádnou zodpovědností.

    Stále jsem ho chválil za to, že se nikdy neomlouvá. Jednoho dne jsem ho však vyvolal, on na mě s úsměvem pohlédl a prohlásil, že se nepřipravil. Všiml jsem si, jak se mu zablesklo v očích. Po hodině jsem se ho zeptal: „Jimmy, ty jsi ale byl připraven, viď?“

    „Ano, byl,“ odpověděl.

    „Tak proč ses omlouval“ Splnil jsi úkol a zasloužil sis známku.“

    Přešlápl, vzhlédl a s úsměvem řekl: „Víte, nechtěl jsem, aby ostatní měli špatné pocty. Já mám víc volného času než oni a nechtěl jsem, aby měl někdo z nich výčitky svědomí.“

    Jak školní rok postupoval, uvědomovala si třída stále více, jaké štěstí mají, že mají mezi sebou génia v umění lidskosti. Všude, kde jsem kdy učil, zadal jsem vždycky tuto úlohu: Když uvidíš někoho plakat, přistoupíš k němu a obvykle něco řekneš. Co řekneš? Obvyklá odpověď bývá: „Co se ti stalo?“ Jimmy se takto nikdy neptal. Jeho otázka vždy zněla: „Mohu ti nějak pomoct?“

     Jednou jsem se ho zeptal, proč se nikdy neptá jako ostatní.

     „Víte, pane Schattlere,“ řekl, „nikdy jsem o tom moc nepřemýšlel. Řekl bych, že po tom, co se komu stalo, mi nic není. Je mi však něco po tom, dá-li se to nějak napravit.“

    Na závěr každého školního roku jsme pořádali slavnostní předávání cen, spojené s proslovy a banketem. Studenti chtěli dát Jimmymu nějak najevo, kolik pro ně ten rok s ním znamenal.

    Zadal jsem mu báseň Edgara Alberta Guesta nazvanou , která podle mého názoru nejlépe odrážela jeho životní filozofii, již sice nikdy nijak neformuloval, o to více ji však žil.

     Naplánovali jsme jeho vystoupení téměř na závěr programu. Když byl uveden, předstoupil před publikum bez knihy, protože se celou báseň naučil nazpaměť. Usmál se a pomalu a působivě začal recitovat slova, jež se hluboce dotkla našich srdcí:

 

Musím žít sám se sebou, a proto musím vědět, kdo jsem.

Chci, abych se mohl podívat sám sobě zpříma do očí.

Nechci při slunce západu myslet na věci, jež jsem udělal či neudělal.

Chci chodit s hlavou vzpřímenou.

Chci si zasloužit úctu všech lidí, i tu svou.

Nechci na sebe hledět s vědomím, že jsem chvastoun, podvodník a planý žvanil.

Sám před sebou se nikdy neukryju. Vidím, co jiní nikdy neuvidí.

Vím, co se jiní nikdy nedozvědí.

Sám sebe nikdy neoklamu, a ať se stane cokoli, chci si uchovat sebeúctu a čisté svědomí.

 

   Chvíli bylo hrobové ticho, po němž následoval ohlušující potlesk. Pak vystoupily na pódium dvě studentky, objaly ho a předaly mu cenu s věnováním:

 

Jimmymu.

 

Jako dík za to,

že se nám dostalo té cti

poznat Tě.

 

Ročník ´64

 

   Můj příběh však tímto nekončí. V publiku seděla žákyně osmého ročníku Cahy Aquinoová. V létě napsala o Jimmym řečnické cvičení, jež nazvala „Obr v davu“, a přihlásila je do soutěží po celé Kalifornii a Arizoně. Avšak důležitější než všechny ceny, které za svůj proslov získala, bylo, když se dozvěděla, že tři dívky její projev přesvědčil, aby šly studovat speciální pedagogiku.

   V roce 1992 jsem byl pozván na třídní sraz onoho ročníku. Mí bývalí studenti vyvinuli obzvláštní úsilí, aby se ubezpečili, že se dostaví i Jimmy.

   Jedna z mých bývalých absolventek mi vyprávěla o své dceři, jež se narodila s několika tělesnými vadami, a o velkých plánech, které s manželem s dcerkou mají.

   „Máš v hlase tolik odvahy a optimismu, že mě to dojímá,“ řekl jsem.

   „A co jiného byste čekal?“ zeptala se a pohlédla směrem k Jimmymu. „Chodila jsem přece do třídy s obrem.“

 

(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši 5. porce, povídka: Jack Schlatter, knížka Jack Canfield a Mark Viktor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)

 

                                                                                                                                                              

Světlo v okně

 

    Když jsem míval svou soukromou pediatrickou ordinaci, měl jsem stále plné ruce práce, a dny i noci ubíhaly jako splašení koně. Často jsem sedával v ordinaci ještě pozdě v noci a doháněl papírování, které jsem nestihl přes den. Měl jsem ty tiché chvíle osamění rád. Mohl jsem v klidu přemýšlet o svých pacientech a konečně jsem měl čas zamyslet se i nad svým životem.

    Jednoho večera jsem jako obvykle uložil děti do postele a vrátil se do ordinace, abych si prošel hromadu chorobopisů. Vyrušilo mne zaklepání na dveře. Domníval jsem se, že je to kolega, který má pohotovostní službu.

    Za dveřmi však stál Brian, můj šestnáctiletý pacient. Vídal jsem ho v posledních letech natolik často, že jsem si pamatoval jeho jméno. Udiveně jsem se ho zeptal, co tu dělá ve dvě hodiny v noci. „Šel jsem se projít, abych mohl přemýšlet,“ odpověděl. Pozval jsem ho dál a nabídl mu šálek horké čokolády a svou společnost.

    Dal jsem vařit vodu a pustili jsme se do řeči. Postupně jsme se o sobě rozpovídali a začali si svěřovat své starosti a problémy. Bylo zřejmé, že Brian potřebuje někoho, s kým by se mohl podělit o to, co ho trápí.

    Vyprávěl mi, že se s ním právě rozešla jeho přítelkyně a že ani jeho výsledky ve škole nejsou takové, jaké by si představoval. Chtěl studovat architekturu a měl obavy, že se známkami, jaké má, ho na vysokou školu nevezmou. Řekl mi, že jeho rodiče se často hádají a on si vyčítá, že je to jeho vina. A také se mi svěřil, že si není jist, zda vůbec existuje Bůh, a pokud ano, má-li rád i jeho.

    Naslouchal jsem mu a snažil se ho povzbudit. Měl jsem mezi architekty pár známých, a tak jsem mu nabídl, že mu domluvím s některým z nich schůzku, aby se o tomto povolání dozvěděl něco víc. Snažili jsme se spolu najít řešení jeho problémů a starostí. Naše rozmluva trvala dvě hodiny. Potom jsem zavezl Briana domů a počkal, dokud jsem ho neviděl vklouznout dovnitř oknem v přízemí.

     Po této noci se u mě Brian stavoval častěji (avšak už v rozumnější hodinu), aby mi referoval o vývoji situace v různých oblastech svého života. Byl to milý, společenský mladík a mí zaměstnanci se s ním brzy spřátelili.

     Asi šest měsíců po našem nočním rozhovoru jsem přestěhoval ordinaci jinam. Asi rok po svém odchodu mi od Briana přišlo maturitní oznámení. U tištěné pozvánky byl přiložen rukou psaný lístek.

 

Milý doktore Browne,

rád bych Vám poděkoval za to, že jste se mne tenkrát v noci ujal. Asi nevíte, že jsem se tenkrát cítil tak bídně, že jsem byl rozhodnut spáchat sebevraždu. Zdálo se mi, že můj život je k ničemu, a nevěděl jsem, co si počít. Když jsem šel po ulici, zahlédl jsem u Vás v okně světlo a napadlo mě, že si s Vámi promluvím. To, že jste mě vyslechl a hovořil se mnou, mi pomohlo uvědomit si, že v mém životě jsou i dobré věci. A Vaše rady mi opravdu pomohly. Maturuji teď na střední škole a byl jsem přijat ke studiu architektury. Jsem nesmírně šťastný. Vím, že mě v budoucnu čekají i těžké chvíle, ale vím také, že je budu umět překonat. Jsem velmi vděčný za to, že se ve Vašem okně té noci svítilo.

S pozdravem

                                                                                           Brian

 

     Nemyslím si, že jsem tenkrát v noci udělal pro Briana něco mimořádného. Bavili jsme se o obyčejných věcech. Přesto si však myslím, že se něco výjimečného událo.

    Někdo by řekl, že to, že jsem tenkrát byl v ordinaci a v okně svítilo světlo, byla prostě šťastná náhoda. Ale já jsem přesvědčen, že to funguje jinak.

    Z každého z nás vyzařuje nějaké světlo či energie, jež je pro nás i pro naše bližní vodítkem a oporou. A právě tohle světlo tak jasně zářilo, když Brian oné noci zaklepal na dveře mé ordinace.

 

(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši 5. porce, povídka: James C. Brown, M. D. , knížka Jack Canfield a Mark Viktor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)

 

Vzpomínka v dárkovém balení

 

    Pokaždé, když přišly Vánoce, se mě táta ptával: „Pamatuješ na ten Štědrý večer tenkrát? Na ty dvě malé děti, co nás poprosily o peníze na tramvaj?“

    Samozřejmě jsem si to pamatovala. A byla bych si to pamatovala, i kdyby mi to táta více než pětatřicet let každé Vánoce nepřipomínal.

    Stalo se to na Štědrý den v roce 1935 v St. Louis v Missouri. Tramvaje varovně zvonily, lidé spěchali z obchodu do obchodu, aby vyřídili poslední vánoční nákupy, a matky i tenkrát zapomínali koupit drobnosti absolutně nezbytné pro přípravu štědrovečerní večeře. Já s tátou jsme taktéž byli vysláni do města s úkolem pár takových drobností dokoupit.

    Když jsme spěchali od auta do matčina oblíbeného lahůdkářství na Delmar avenue, linula se nám v mrazivém zimním vzduchu od úst pára. Maminka si to lahůdkářství oblíbila proto, že v něm nabízeli různé exotické druhy koření a všelijaké pochoutky.

    Pobíhali jsme uličku mezi regály a ukládali do košíku anýz a kardamon na vánoční chlebíček k snídani, šlehačku a pekanové ořechy na dýňový koláč a den starý chleba na krocaní nádivku. Poslední pohled do mámina seznamu a zaplatili jsme.

    Vyšli jsme ven a znovu nastavili záda mrazivému větru. Tu jsme uslyšeli tenký hlásek: „Prosím, dal byste nám desetník na tramvaj, abychom se mohli vrátit domů?“

     Táta se překvapeně zastavil. Před námi stála asi devítiletá holčička a za ruku bez rukavice držela svého šestiletého bratříčka.

     „Kde bydlíte?“ zeptal se táta.

     „Na Easton avenue,“ zněla odpověď.

     Udiveně jsme na ně zírali. Byl večer – dokonce Štědrý večer – a ty dvě děti se nacházely tři míle od svého domova.

     „Co děláte tak daleko od domova?“ ptal se táta.

     „Měli jsme jen peníze na cestu sem,“ řeklo děvčátko. „Byli jsme tu žebrat peníze, abychom mohli nakoupit jídlo na svátky. Ale nikdo nám nic nedal a máme strach jít domů pěšky.“ A pak nám holčička pověděla, že její otec je slepý a matka nemocná a že je jich doma sedm dětí.

    Můj otec byl tvrdý obchodník, ale srdce měl měkké a stejně vřelé jako hnědé oči děvčátka. „Nu, nejprve bychom asi měli nakoupit nějaké jídlo,“ prohlásil a vzal ji za ruku. Její bratříček se bez meškání chytil za ruku mě.

    Znovu jsme proběhli lahůdkářství. Tentokrát táta vybral dvě velká kuřata, brambory, mrkev, mléko, chleba, pomeranče, jablka, banány, cukrátka a ořechy. Odcházeli jsme z obchodu se dvěma velkými papírovými pytli.

    Pak nás děti navigovaly na Easton avenue. Bydlely v horním patře starého cihlového domu. V přízemí byly kanceláře a v prvním patře byty. Ze stropu nad odpočívadlem se pohupovala na dlouhé šňůře holá žárovka a svítila nám na dřevěné, ošoupané schodiště.

   Holčička s bráškou v patách rozrazila dveře bytu, aby radostně oznámila příchod dvou tašek s jídlem. Rodina byla přesně taková, jak nám ji popsala: slepý otec, nemocná matka na posteli a na podlaze se batolilo pět dětí s nudlí u nosu.

   Táta se představil. Rozpačitě přešlapoval z nohy na nohu a přemýšlel, co říci, aby se otec rodiny necítil trapně. Pak jen zahuhlal: „Veselé Vánoce,“ a postavil tašky s jídlem na stůl.

    Otec rodiny odpověděl: „Děkuji. Jmenuji se Earl Withers.“

    „Withers?“ zpozorněl táta. „Hala Witherse asi neznáte, že?“

    „Znám. Je to můj strýc.“

    Zkoprněli jsme údivem. Za Hala Witherse byla provdaná moje teta. Byl to tedy náš příbuzný, i když ne přímo pokrevní. Jaký smutný osud asi stihl tuto rodinu? Jak to, že trpí takovou nouzí, když mají ve městě tolik příbuzných? Byla to vskutku zvláštní náhoda.

    Skutečně jenom náhoda?

    Celá léta nám ta příhoda nešla z hlavy. Každé nové svátky nás nutily znovu se ptát: „Co měl ten podivný Štědrý večer tenkrát znamenat?“

    Zprvu jsme si odpovídali oblíbeným úslovím našich starých tetiček: „Cesty Boží jsou nevyzpytatelné.“ Otec si tenkrát prostě zahrál na dobrotivého samaritána. Tak je to! Bůh měl pro nás úkol a my jej splnili.

    Příští rok nám tato odpověď už nepřipadala tak uspokojivá. Co když je to tak, že „jsem-li ochráncem svého bratra“, jsem rovněž ochráncem slepého syna bratra manžela manželčiny sestra? To je ono! Konečně jsme našli pravý smysl naší příhody.

    Ale ouha. Přišly další svátky a s nimi nové úvahy. O Vánocích roku 1972 můj otec, narozený o Vánocích roku 1881, zemřel. Přesto však o každých vánočních svátcích slyším znovu jeho otázku: „Pamatuješ na ten Štědrý večer tenkrát?“

    Ano, táto, pamatuju. A myslím, že jsem konečně našla odpověď. My dva, otec ve středních letech a dospívající dcera, byli ti dva požehnaní, kterým se prostřednictvím dvou nevinných dětí dostalo milosti poznat pravý smysl vánočních svátků. Požehnanější je ten, kdo dává, než ten, kdo dostává.

    Díky oné příhodě jsem tenkrát zažila své nejkrásnější Vánoce. A věřím, že ty taky, táto.

 

(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši 5. porce, povídka: Dorothy DuNardová, knížka Jack Canfield a Mark Viktor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)

 

Lekce, kterou mi udělil můj syn

 

     Byla jsem jedním z těch šťastných dětí, kterým šlo učení snadno. Když jsem pak měla vlastní děti, předpokládala jsem proto, že když jim budu číst a hrát si s nimi vzdělávací hry, budou kráčet v mých šlépějích. I ony budou ve škole stejně úspěšné, jako jsem byla já.

    U mého staršího dítěte, dcery Amandy, se to splnilo. Učila se rychle a nosila domů samé dobré známky. Avšak když jsem se snažila uplatnit stejné metody u svého mladšího dítěte, syna Erika, pochopila jsem záhy, že ani on, ani já, ani jeho učitelé to nebudeme mít snadné.

     Eric byl milý, přítulný. Ukázněný blonďáček, s nímž neměl nikdo žádné výchovné problémy. Dělala jsem, co jsem mohla. Každý večer jsem mu zkontrolovala úkoly, byla jsem ve styku s jeho učiteli a přihlásila ho do všech doučovacích kroužků, které škola nabízela. Ale ať jsem se snažila sebevíc, na vysvědčení měl jen špatné známky. Byl z toho nešťastný a zklamaný a já měla strach, aby se nedal odradit a neztratil o školu zájem.

      Lámala jsem si hlavu, co jsem udělala špatně a proč mu nedokážu pomoci, aby byl ve škole úspěšný. Jak jen se jednou postaví na vlastní nohy? Jak bude moci uživit svou rodinu?

      Ale když bylo Erikovi šestnáct let, otevřely se mi konečně oči. Jednou u nás v obývacím pokoji zazvonil telefon a my se dozvěděli, že můj otec utrpěl těžký infarkt a ve věku sedmdesáti devíti let zemřel.

     „Děda“, jak mu Erik říkal, pro něj v prvních pěti letech života znamenal velmi mnoho. Můj manžel pracoval v noci a ve dne spal, a tak to byl děda, kdo s ním chodil k holiči, bral ho na zmrzlinu a hrál s ním baseball. Děda byl v těch raných letech Erikův nejlepší kamarád.

     Když se děda odstěhoval do svého rodného města, byl bez něj Erik jako ztracený. Postupně však pochopil, že se děda potřeboval vrátit ke svým kořenům a starým kamarádům, a přestal tesknit. Vždycky se těšil na jeho telefonáty a návštěvy a děda na něj nikdy nezapomněl.

     Zastavila jsem se ve dveřích obřadní síně a hleděla na svého otce, tak nezvykle tichého, jak jsem ho nikdy neznala. Mé děti mi stály po boku. Cítila jsem, jak mi Eric tiskne ruku. Zaujali jsme svá místa po straně místnosti a kolem nás defilovaly stovky otcových přátel. Někteří nám jen mlčky podali ruku, jiní vyjádřili svou soustrast či přidali nějakou vzpomínku na otce.

     Najednou jsem si povšimla, že Eric už vedle mě nestojí. Zahlédla jsem ho u dveří, jak pomáhá starouškům a stařenkám, vesměs jemu neznámým lidem. Někteří měli berle, jiní hole, někteří se do mého syna prostě jen zavěsili. Pomáhal jim do schodů, otevíral a zavíral dveře či je vedl k dědově rakvi, aby mu prokázali poslední poctu.

    Pak se ředitel pohřebního ústavu zmínil, že potřebuje ještě jednoho nosiče rakve. Eric okamžitě zvolal: „Prosím, mohl bych to být já?“ Ředitel namítl, že by snad měl zůstat se mnou a se svou sestrou. Eric však zavrtěl hlavou, „Děda mě nosil, když jsem byl malý,“ řekl. „Teď je řada na mně, abych nesl jeho.“ Když jsem slyšela ta slova, rozplakala jsem se a nebyla jsem k utišení.

      Od té chvíle jsem svému synovi už nikdy nevytýkala špatné známky. Přestala jsem od něj očekávat, že bude někým, koho jsem si stvořila ve své mysli. Můj syn je někým úplně jiným – Bůh mu dal do vínku schopnost soucitu a lásky ke svým bližním, jíž by ho nemohla naučit žádná kniha. A žádný zarámovaný diplom na stěně by světu nepověděl, kým ve skutečnosti je.

     Nyní je mu dvacet a dál kolem sebe šíří na každém kroku dobrou náladu, laskavost a soucit. Dnes si říkám: „Co záleží na známkách z matematiky a přírodních věd? Když se mladý člověk snaží podle svých sil, zaslouží si samé jedničky od srdce.“

 

(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši 5. porce, povídka: Kathleen Beaulieuová, knížka Jack Canfield a Mark Viktor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)

 

Tenká nit

 

     Jedenáctiletý Billy stál na chodníku se slzami v očích a pohledem doprovázel svoji odjíždějící matku. Jeho matka byla narkomanka, ale on nikoho jiného než ji neměl. Nyní měl žít u své tety. Srdce mu pukalo pocitem osamění a smutku.

     Teta Liz o něj rovněž nejevila valný zájem. Bill trávil většinu času doma sám a živil se okoralým chlebem, arašídovým máslem a ovesnými vločkami. Večer dychtivě naslouchal dětským hlasům ze sousedního domu. Smích a výskání pěti sousedovi dětí pak vždycky přerušil přísný hlas jejich mámy, posílající je na kutě.

    V neděli jela sousedova rodina do kostela, a když máma nakládala své děti do auta, všimla si Billa, stojícího ve dveřích domu. Neměla z něj nejlepší dojem – tvářil se vzdorovitě a na jeho hubeném těle plandaly chatrné šaty. Neušla jí však bolest ukrytá v jeho tmavých očích.

    Po celou bohoslužbu jí nešel jeho obličej z mysli. Když se vrátili domů, zase tam stál. Očima sledoval její vesele halasící děti při vystupování z vozu.

    Jakmile její syn Cecil k tomu klukovi přistoupil a zeptal se ho: „Jak se jmenuješ?“, rozbušilo se jí mateřské srdce na poplach.

    „Billy,“ odpověděl kluk.

    „Kolik je ti let?“ ptal se Cecil.

    „Bude mi dvanáct,“ odpověděl Billy.

    „Mně taky. Nechceš jít k nám? Až se převlečeme, chceme si zahrát basketbal.“

    Billy následoval Cecila do domu a máma si rozmrzele povzdechla.

    Druhý den přišel Billy po vyučování s Cecilem domů.

    „Billyho teta není nikdy doma, tak jsem mu řekl, že může chodit k nám,“ oznámil Cecil.

    Billy však do pravidelného denního rytmu jejich rodin nezapadl. Pokud si děti psaly úkoly, rušil je svým brebentěním. Mluvil sprostě a ubližoval mladším dětem. Máma to nesla stále neliběji. Ne, Billy nemá na její děti dobrý vliv.

    Příštího dne, když se máma vracela z práce – byla řidičkou školního autobusu -, zahlédla před domem Billa s cigaretou v ústech. Jakmile ji uviděl, sklonil hlavu, což ji popudilo ještě více. Ten večer k nim po basketbalu s Cecilem zase přišel. Hoši našli na hřišti drahou tenisku a chtěli ji ukázat mámě.

    „Jednou si takovýhle boty kupím,“ prohlásil Bill. „Budu mít fůry peněz, kolik budu chtít.“

    Máma se zachvěla. Dokázala si představit, jak by Bill mohl získat peníze na to, aby si koupil všechno co chce. A ten muž, který z něj možná jednou vyroste, se jí vůbec nelíbil. Cecil hleděl na Billyho a na značkovou tenisku se závistí. To mámu rozzlobilo. Nepřála si, aby někdo takový jako Bill zavedl její děti na scestí.

    Když Bill odešel, řekla Cecilovi: „Nechci, aby ses s Billym dál kamarádil. Nečeká ho žádná dobrá budoucnost.“

    Cecil se zachmuřil. „Nedělej to mami. Bill není tak špatný. Vím to. Potřebuje nás.“

    Máma zavrtěla hlavou. Byla nesmlouvavá. Musí dbát především na dobro svých dětí, a Bill je pro ně špatným příkladem.

    Té noci se jí o Billym zdálo. Hleděl za svou odjíždějící matkou a plakal. Obrátil se k ní, ale ona jen zavrtěla hlavou. Pak viděla ve snu dospělého Billa s tvrdým obličejem a chladným výrazem v očích. Měl na nohou drahé tenisky. V prsou měl kulku a zíral na ni v předsmrtné agonii, pak se svezl na zem a zůstal nehybně ležet na betonu. Tu zaplálo světlo a snesl se k ní anděl. „Udělala všechno, co bylo v tvých silách?“ ptal se jí.

    Máma se probudila a snažila se zaplašit ten sen z mysli. Nešlo to však. Život byl k Billymu krutý. Bude krutá i ona?

    Venku teprve svítalo. Snažila se znovu usnout, ale když zavřela oči, znovu spatřila Billa ležícího nehybně na betonu. Vstala a šla do kuchyně postavit na kávu. Stále měla před očima Billyho ze svého snu – ztraceného malého chlapce, jenž se snaží prosadit v nepřátelském světě. Jeho budoucnost visela na tenké niti. Měla dvě možnosti – buď ji pevně uchopí, nebo ji pustí do větru. Kdyby se stalo něco jí, věděla, co by si přála, aby někdo udělal pro jejího Cecila.

    Když Cecil to ráno vstal a přišel do kuchyně, řekla mu: „S Billym jsi měl pravdu. Přiveď ho po vyučování k nám. Chci si s ním promluvit.“

    Odpoledne si odvedla Billyho stranou. „Myslím, že je v tobě hodně dobrého, a chci, abychom byli přáteli. Ale stanovíme si pravidla. Každý den k ním op škole s Cecilem přijdeš a uděláš si u nás úkoly. Nebudeš při tom mluvit, a pokud se budeš chtít na něco zeptat, zeptáš se mě. Pak mi s Cecilem pomůžete s večeří a můžeš u nás zůstat a najíst se s námi. Když se budeš hodně učit a dokončíš školu, budeš si jednou určitě moct koupit boty, o kterých tak toužíš.“

     Billy pohlédl mámě pátravě do očí a přikývl.

     Máma mu poklepala na rameno. „Nebude to tak snadné. Pokud budeš dělat skopičiny, pošlu tě domů. Ale pevně doufám, že u nás budeš chtít zůstat.“

     Billy si samozřejmě mámu několikrát vyzkoušel, a podle dohody byl pokaždé poslán domů. Ale jak týdny plynuly, zůstával na večeři stále častěji. V neděli chodíval obvykle s rodinou do kostela.

    Jak plynula léta, Billy se měnil. Ztrácel svoji tvrdost a začal důvěřovat mámě a jejímu pevnému vedení. Měl-li nějaký problém, chodil se jí svěřovat. Máma sledovala jeho výsledky ve škole a byla v kontaktu s jeho učiteli.

    Přišel den slavnostního ukončení střední školy. Máma pořídila snímek pyšně se usmívajícího Billa. Pak Bill zvedl cíp svého zeleného taláru a ukázal jí, co si za peníze vydělané na letní brigádě koupil. Když máma uviděla jeho nové tenisky, vstoupily jí slzy do očí. Měla pocit, že cítí na rameni ruku anděla. Ano, udělala všechno, co bylo v jejích silách.

 

(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši 5. porce, povídka: Karen Coganová, knížka Jack Canfield a Mark Viktor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)