Jdi na obsah Jdi na menu
 


Obrazek

Slepičí polévka pro duši 3

Nejkrásnější anděl

 

    Během uplynulých dvaceti let jsem promlouval k nejrůznějším posluchačům coby postava Benjamina Franklina. I když jsem většinou vystupoval pro různé podniky a na sjezdech, přesto jsem rád působil také ve školách. Když pracuji po klienty z podniků mimo oblast Filadelfie, vždy je požádám o sponzorský příspěvek na vystoupení ve dvou školách jako službu komunitě.

     Zjistil jsem, že i velmi malé děti mohou dobře přijmout poselství, které jim přináším, vystupuji-li v roli Benjamina Franklina. Vždy je vybídnu, aby se ptaly, na co chtějí,takže obvykle dostanu zajímavé otázky. Postava Benjamina Franklina se pro studenty často stane tak skutečnou, že se nechají hrou strhnout a mluví se mnou, jako bych doopravdy Ben Franclin byl.

      Jednoho dne po představení v základní škole jsem zašel do páté třídy, abych zodpověděl otázky, týkající se americké historie. Jeden ze žáků zvedl ruku a pravil: „Myslel jsem, že jste už umřel.“ To mi děti říkaly často, a tak jsem odpověděl: „Ano, 17. dubna 1790, když mi bylo 84 let jsem opravdu zemřel, ale nelíbilo se mi to a už to nikdy neudělám.“

      Okamžitě jsem je vybídl, ať se ptají dál a vyzval chlapce vzadu v místnosti, který měl zdviženou ruku. Ten se zeptal: „Když jste byl v nebi, viděl jste tam mou matku?“

      Srdce se mi zastavilo. Chtěl jsem, aby se země rozestoupila a pohltila mě. Myslel jsem na jediné: „Nezkaž to!“ Uvědomil jsem si, že když se jedenáctiletý chlapec zeptá na něco takového před celou třídou, muselo se to stát velmi nedávno nebo to nutně potřebuje vědět.

       Pak jsem se slyšel, jak říkám: „Nevím určitě, jestli to byla opravdu ona, ale jestli ano, pak je tam tím nejkrásnějším andělem.“

       Usmál se a já jsem poznal, že to byla správná odpověď. Nevím, kdo mu ji poradil, ale myslím, že ten nejkrásnější anděl odtamtud mi trochu pomohl.

 

 (povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši 2. porce, povídka:Ralph Archbold, knížka Jack Canfield a Mark Viktor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)

 

My jsme retardi

 

     První den učitelské dráhy se mi všechno dařilo. Pomyslela jsem si, že být učitelkou je hračka. Pak přišla poslední, sedmá hodina.

     Když jsem se blížila k učebně, slyšela jsem třeskot lavic. Uvnitř jsem pak viděla jednoho chlapce dusit na podlaze druhého. „Ty retarde jeden!“ ječel ten na podlaze. „Na tvou ségru zvysoka kašlu!“

      „Neopovaž se na ni šáhnout, slyšíš?“ vyhrožoval chlapec, co na něm seděl.

      Napřímila jsem se a požádala je, aby se přestali rvát. Najednou se mi na tvář přilepilo čtrnáct párů očí. Věděla jsem, že nejsem moc přesvědčivá. Planoucími pohledy probodávali jeden druhého i mě, a pak se pomalu posadili na místo. V tu chvíli strčil dovnitř hlavu učitel ze třídy přes chodbu a seřval mé žáky, ať si sednou, jsou zticha a dělají, co jim řeknu. Zůstala jsem s pocitem naprosté bezmoci.

      Pokusila jsem se učit, co jsem si připravila, ale setkala jsem se s mořem nepřístupných tváří. Když odcházeli, zadržela jsem chlapce, který rvačku začal. Budu mu říkat Mark. „Paní učitelko, jen ztrácíte čas,“ pověděl mi. „My jsme prostě retardi.“ Pak odkráčel ze třídy.

      Oněměle jsem se složila na židli a dumala, jestli učitelování je pro mě opravdu to pravé. Že by jediný lék na problémy, jako je tento, byl útěk? Říkala jsem si, že to jeden rok vydržím, a až se příští léto vdám, najdu si něco, co přináší větší uspokojení.

      „Tak co, dostali tě?“ To byl můj kolega, který předtím přišel do třídy. Přikývla jsem.

      „Nic si z toho nedělej,“ utěšoval mě. „Učil jsem jich na letní škole hodně. Je jich jen čtrnáct a většina se jich stejně nedostane ani k maturitě. Tak se nimi moc nebabrej.“

      „Co tím chceš říct?“

      „Bydlí v chatrčích na poli. Jsou to potulní dělníci, děti sběračů. Chodí do školy, jen když mají chuť. Ten kluk na podlaze otravoval Markovu sestru, když spolu sbírali fazole. Dneska jsem je musel seřvat i při obědě. Jen je prostě nějak zaměstnej a ať jsou zticha. Pokud budou dělat potíže, pošli je za mnou.“

      Sbírala jsem si věci a chystala se jít domů, ale nemohla jsem zapomenout na Markův obličej, když říkal: „My jsme retardi,“ Retardi. To slovo mi strašilo v mozku. Věděla jsem, že musím udělat něco zásadního.

     Příští odpoledne jsem poprosila kolegu, aby už do mé třídy nechodil. Potřebuji se s těmi dětmi vyrovnat po svém. Vrátila jsem se do učebny a všem žákům jsem se podívala přímo do očí. Pak jsem šla k tabuli a napsala ECINAJ.

     „To je mé křestní jméno,“ vysvětlila jsem. „Můžete mi to někdo přečíst?“

     Prohlásili, že mám „divné“ jméno a že takové ještě nikdy neslyšeli. Pak jsem šla znovu k tabuli a tentokrát jsem napsala JANICE. Několik z nich vykřiklo to slovo a pak se na mě tak zvláštně podívali.

     „Ano, správně, jmenuji se Janice,“ řekla jsem. „Měla jsem problémy s učením, něco, čemu se říká Dyslexie. Nedokázala jsem správně napsat své jméno. Nedokázala jsem přečíst slova a čísla mi plavala v hlavě. Označili mě za „retardovanou“. Ano, tak je to – byla jsem „retard“. Ještě teď slyším, jak se mi posmívají a cítím tu ostudu.

     „A jak jste se ale mohla stát učitelkou?“ zeptal se někdo.

     „Protože nenávidím škatulkování lidí, protože nejsem hloupá a ráda se učím. A o tom také bude naše hodina. Pokud jste rádi, když vás označují jako „petardy“, pak sem nepatříte. Jděte do jiné třídy. V téhle třídě žádní retardovaní nejsou.

     „Nenechám vás ale jen tak zahálet,“ pokračovala jsem. „Budeme tvrdě pracovat, dokud všechno nedohoníte. Vy maturitu uděláte, a já doufám, že někteří z vás půjdou na universitu. To není vtip – to je slib. Už nikdy v téhle třídě nechci slyšet slovo „retard“. Rozumíte mi?“

     Posadili se trochu víc zpříma.

     Začali jsme pracovat opravdu tvrdě a brzy jsem zachytila první záblesky příslibu. Hlavně Mark byl velice inteligentní. Slyšela jsem, jak na chodbě říká jinému chlapci: „Tahle knížka je fakt dobrá. To nejsou žádný pohádky pro malý dětičky.“ Držel v ruce Jako zabít ptáčka od Harper Leeové.

     Měsíce letěly a na všech bylo patrné úžasné zlepšení. Pak jednoho dne Mark prohlásil: „Ale lidi si stejně furt myslej, že jsme blbci, protože neumíme správně mluvit.“ To přišla chvíle, na kterou jsem čekala. Teď jsme mohli začít intenzivně studovat gramatiku, protože to sami chtěli.

          Litovala jsem, jak rychle se blíží konec června; tolik se chtěli učit. Všichni mí žáci věděli, že se vdávám a že se odstěhuji do jiného státu. Žáci z mé poslední hodiny na rozvrhu tím byli viditelně rozrušeni, kdykoliv jsem se o tom zmínila. Těšilo mě, že mě začali mít rádi, ale co to znamená? Zlobili se snad, že odcházím ze školy?

       Poslední den školy mě u vchodu do budovy čekal ředitel. „Šla byste laskavě se mnou?“ nakázal přísně. „Něco se děje s vaší třídou.“ Díval se přímo před sebe, když mě vedl chodbou. Co teď? přemítala jsem.

      Bylo to úžasné! Všechny rohy plné květin, kytice ležely na lavicích žáků, na skříňkách a obrovský pugét vévodil i na mé katedře. Jak to jen dokázali? žasla jsem. Většinou neměli vůbec nic a škola jim musela poskytovat teplé oblečení a slušné jídlo.

     Rozplakala jsem se a oni se mnou.

     Později jsem se dozvěděla, jak to navlékli. Mark, který o víkendech pracoval v místním květinářství, viděl objednávky od mých ostatních tříd. Zmínil se o tom svým spolužákům. Byli příliš hrdí na to, aby nesli urážlivou nálepku „chudina“, a tak Mark požádal v obchodě o všechny „unavené“ květiny. Pak zavolal pohřebním ústavům a vysvětlil jim, že jeho třída potřebuje květiny pro učitelku, která odchází. Souhlasili, že mu dají všechno, co jim zbude.

     To ale nebyla jediná pocta, které se mi dostalo. O dva roky později všech čtrnáct studentů odmaturovalo a šest získalo stipendium na universitu.

     Dnes, dvacet osm let později, učím ve výborných školách nedaleko od místa, kde jsem začínala. Dozvěděla jsem se, že Mark si vzal svou lásku z university a stal se úspěšným obchodníkem. A shodou okolností se v mé výběrové maturitní třídě zaměřené na angličtinu ocitl před třemi lety i Markův syn.

    Někdy se směju, když se vzpomenu na konec prvního dne mé pedagogické kariéry. Když si vybavím, že jsem chtěla odejít, abych dělala něco, co by mi přineslo uspokojení!

(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši 2. porce, povídka:Janice Andersonová Connollyová, knížka Jack Canfield a Mark Viktor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)

 

Co se to děje s dnešní mládeží?

 

     Dnešní mládež dospívá mnohem rychleji. Potřebují naši pomoc.

     Jak bych jim ale mohl pomoci já?

     Vnitřní hlas se mě ptal, proč nejsem pro dnešní generaci mladých lidí vzorem. Ne, to nedokážu. Nejsem psycholog a rozhodně nemám možnost vyvolat zásadní změny jako politik.

      Jsem inženýr. Získal jsem diplom v elektroinženýrství na Virginské universitě. Nyní pracuji pro firmu Hewlett-Packard.

      Myšlenka pomoci mladým mě ale neopouštěla.

      Nakonec jsem se rozhodl něco podniknout. Dopoledne jsem zavolal do místní střední školy. Vysvětlil jsem řediteli, jak toužím studentům pomoci. Potěšilo ho to a pozval mě, ať si s nimi o polední přestávce promluvím. Přijal jsem.

      V poledne jsem vyrazil do školy. V hlavě se mi honily všelijaké myšlenky: „Budu s nimi umět komunikovat? Budou studenti vůbec chtít s někým cizím mluvit?“

      Nebyl jsem ve škole hezkou řádku let. Procházel jsem chodbami, hučícími vzrušenými hovory. Bylo tam plno. Připadali mi mnohem starší. Většina z nich měla na sobě plandavé oblečení.

     Nakonec jsem došel do učebny číslo 103, kde jsem se měl se studenty podělit o své názory. Zhluboka jsem se nadechl a otevřel dveře. Našel jsem tam dvaatřicet klábosících mladíků a dívek. Všichni ztichli. Všechny oči se upřely na mě. „Ahoj, já jsem Marlon.“

     „Ahoj, Marlone, jen pojď dál.“ Áááách, oddechl jsem si úlevou. Přijali mě.

     Během hodinového sezení jsme měli zajímavou debatu o tom, jak si stanovit životní cíle, o důležitosti školy a o řešení konfliktů násilím. Když zazvonil zvonek, oznamující začátek další hodiny, nechtělo se jim končit. Čas jen letěl a než jsem se nadál, musel jsem se vrátit do práce. Nemohl jsem uvěřit tomu, jak se vše báječně povedlo. Vrátil jsem se do práce plný energie.

      Tak to trvalo měsíce. Získal jsem mnoho přátel. Ne všichni ale reagovali na mé hodiny nadšením.

      Ano, byl tam Paul.

      Na Paula nikdy nezapomenu. Vypadal opravdu drsně, měřil téměř metr devadesát a vážil kolem metráku. Přišel do této školy před nedávnem. Proslýchalo se, že prošel řadou polepšoven. A pravda je, že se ho učitelé báli. Jak by ne? Přede dvěma lety v hádce bodl učitele angličtiny do prsou. Každý ho nechával, aby si dělal, co chce. Na vyučování se objevoval pozdě. Nikdy nenosil učebnice, protože na to byl příliš povznesený.

     Čas od času se zjevil na mých poledních kroužcích, ale nikdy nic neřekl. Myslím, že jediný důvod, proč přišel, bylo „omrknout kočky“.

      Kdykoliv jsem se ho snažil zapojit, probodával mě očima a mlčel. Ponižoval mě. Připadal mi jako časovaná bomba. Pokaždé, když přišel, jsem se ho snažil vtáhnout do diskuse, ale nezajímalo ho to.

     Jednoho dne jsem toho měl dost a bomba explodovala.

     Během onoho sezení jsme pracovali na „cílové koláži“. Studenti vystřihovali obrázky svých cílů z časopisů a lepili je na čtvrtky. Měli jsme za sebou dvacet minut, když vešel Paul.

     Vyzval jsem dobrovolníka, aby ukázal svou koláž ostatním. Julie, drobná dívenka, se postavila a začala líčit své sny. Byl jsem rád, že se přihlásila Julie, protože když jsem ji poprvé potkal, velice se styděla.

    „Půjdu na medicínu a stanu se doktorkou.“

    Najednou se odzadu ozval smích.

    „Ale no tak. Ty a doktorka? Trochu realismu. Ty nebudeš  nikdo!“

    Všechny hlavy se otočily dozadu. Paul se smál vlastnímu prohlášení.

     Šokovalo mě to. Nemohl jsem věřit tomu, co se stalo. Nastalo úplné ticho. Co jsem měl dělat? Adrenalin v krvi mi stoupal.

      „Paule, nemáš pravdu. Kdo jsi, že se vysmíváš druhým?“

      „Hele ho, učitele! Tak von si na mě bude dovolovat? Asi neví, s kým má tu čest! Zapiš si za uši, že jsem R. G., rozený gangster. Moc si se mnou nehraj, nebo tě to bude bolet.“

      Namířil si to ke dveřím.

      „Ne, Paule, to ti nespolknu.“ prohlásil jsem. „Nemáš právo nikoho ponižovat. Všeho moc škodí. Nemusíš tu být. Buď budeš patřit k nám, nebo ne. My jsme tady přátelé a navzájem se podporujeme. A ty Paule, máš tak veliký potenciál. Chceme tě tady. Záleží mi na tobě a na všech taky. Proto tady jsem. Chceš patřit k nám?“

      Paul na mě přes rameno vrhl děsivý pohled. Otevřel dveře, a s třísknutím zmizel.

      Třída byla tím výstupem otřesena a já taky.

      Po hodině jsem sbalil materiály a šel k parkovišti. Když jsem došel k autu, někdo na mě zavolal.

      Otočil jsem se a ke svému překvapení jsem uviděl Paula. Rychle mířil ke mně. Zmocnil se mě strach. Chtěl jsem sehnat někoho, kdo by mi pomohl, ale stalo se to tak rychle, žš jsem se nedokázal pohnout.

      „Pane Smithi, vzpomínáte si, co jste mi řekl?“

      „Ano, Paule.“

      „Myslel jste to vážně s tím, že vám na mně záleží a že chcete, abych patřil k vám?“

      „Ano, samozřejmě že ano, Paule.“

      „Víte, nikdo v životě mi ještě neřek, že by mu na mně za mák záleželo. Vy jste první člověk, co mi něco takovýho řek. Chci patřit k vám. Dík, že vám o mě jde a že jste se na mě nevykašlal. Zítra se Julii před celou třídou omluvím.“

       Nemohl jsem věřit vlastním uším. Byl jsem v šoku. Nedokázal jsem promluvit.

       Když odešel, slzy radosti mi vhrkly do očí a začaly se mi koulet po tváři. Zasáhlo mě to. Na celý život. Onoho dne jsem se rozhodl zasvětit svůj život naší mládeži, abych je posílil a oni si mohli uvědomit svůj skutečný potenciál.   

 

(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši 2. porce, povídka: Marlon Smith, knížka Jack Canfield a Mark Viktor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)

 

Paní učitelka Hardyová

 

      Začal jsem život s velkými problémy ve škole. Trpěl jsem zkresleným vnímáním, zvaným dyslexie. Dyslektické děti se často naučí slova rychle, ale nevědí, že je vidí jinak než ostatní lidé. Vnímal jsem svůj svět jako nádherné místo, plné tvarů, zvaných slova a vyvinul jsem si poměrně rozsáhlý zrakový slovník, takže rodiče zpočátku nahlíželi na mé čtecí schopnosti optimisticky. Ke své  hrůze jsem v první třídě zjistil, že písmena jsou důležitější než slova. Dyslektické děti je píší vzhůru nohama a obráceně, a také je nedokáží seřadit jako ostatní spolužáci. Takže mě má učitelka v první třídě označila jako obtížně vzdělavatelného.

     Svá pozorování předala učitelce ve druhé třídě ještě v létě, aby si i ta mohla vytvořit zaujatý názor, ještě než škola začala. Vstoupil jsem do druhé třídy schopen odhadnout výsledek matematické úlohy, ale netušil jsem, jak obtížné je řešení, a že bohužel znalost pracného postupu je důležitější než sama odpověď. Učební proces mě totálně zlomil a pokořil, a tak jsem začal koktat. Bez možnosti promluvit asertivně, bez schopnosti vykonávat běžné matematické úkony a řadit písmena správně za sebou se můj život stal jedním velkým neštěstím. Vyvinul jsem strategii sedět vzadu z dohledu, a když mě přece jen vypátrali a vyvolali, mumlal jsem jenom: „J-já n-ne-ne-vím.“ Můj osud byl zpečetěn.

      Učitelka ve třetí třídě se opět dozvěděla, ještě dřív než začal školní rok, že neumím mluvit, psát, číst ani počítat, a tak při jednání se mnou neprojevovala pražádný optimismus. Simulování nemoci jsem používal jako základního prostředku, jak přežít školní den. A tak jsem trávil víc času se školní sestrou než s učitelkou, nebo jsem aspoň hledal vágní výmluvy, abych se dostal ze školy domů a nebo rovnou doma zůstal. To byla má strategie ve třetí a čtvrté třídě.

       Právě když jsem se intelektuálně chystal zemřít, mě v páté třídě Bůh vložil do rukou impozantní paní učitelky Hardyové, známé po celém Západě Spojených států coby nejobávanější učitelka základní školy, která kdy po Skalistých horách chodila. Tato neuvěřitelná žena, tyčící se nade mnou svým metrem osmdesáti jako hrad, mě objala a prohlásila: „Kdepak, ten není obtížně vzdělavatelný, to je excentrik.“

      Nálepku excentrického, nesoustředěného dítěte lidé samozřejmě vnímají jako něco mnohem lepšího než statut obyčejného nevzdělavatelného dítěte. To jí ale nestačilo. Pokračovala: „Mluvila jsem s tvou matkou a ona tvrdí, že když ti něco přečte, pamatuješ si to téměř fotograficky. Nedaří se ti, jen když musíš slova skládat dohromady z písmenek. A čtení nahlas se ti taky nevede, takže když tě budu chtít vyvolat, dám ti předem vědět, aby ses mohl doma připravit a naučit se to, a před ostatními to trochu sehrajeme. Máma taky říká, že když se něco prohlédneš, umíš o tom mluvit s hlubokým porozuměním, ale když tě požádá, abys to přečetl slovo po slovu nebo o tom dokonce něco napsal, nějak v těch slovech uvízneš a zapomeneš všechno, co víš. Takže, když se budeme s ostatními dětmi zabývat pracovními listy, ty si je můžeš vzít domů a vypracovat je v klidu, podle vlastního tempa a přinést mi je další den.“

     Rozebírala mě dál: „Všimla jsem si, že váháš a bojíš se vyjádřit své myšlenky. Já věřím tomu, že všechny nápady, které člověk má, stojí za úvahu. Přemýšlela jsem o tom a nevím, jak to bude fungovat, ale pomohlo to chlapíkovi jménem Démosthenes – dokázal bys říct Démosthenes?“

    „D-d-d-d…“

    Vysvobodila mě: „Však ty se to naučíš. Neuměl ovládat jazyk, a tak si dal do pusy kamínky a cvičil, až to dokázal. Mám pro tebe pár čistě omytých oblázků, dost velkých na to, abys je nespolkl. Od této chvíle, když tě vyvolám, si je dáš do pusy, stoupneš si a budeš mluvit, dokud tě neuslyším neporozumím ti.“ Když mi takhle vyjádřila svou důvěru a pochopení, samozřejmě jsem to riskl, zkrotil svůj jazyk a naučil se zase mluvit.

     Příští rok v šesté třídě jsme k mé radosti dostali opět paní učitelku Hardyovou. Takže jsem měl možnost strávit celé dva roky pod jejím vedením.

      Potom jsem s paní učitelkou Hardyovou dál udržoval kontakt. Před pár lety jsem se dozvěděl, že smrtelně onemocněla rakovinou. Dovedl jsem si představit, jak musí být osamělá, když její jediný mimořádný student je tisíc mil daleko, a tak jsem si naivně koupil letenku a přeletěl celou tuhle vzdálenost, jen abych se postavil do fronty (alespoň obrazně řečeno) za několik set dalších jejích mimořádných studentů – lidí, kteří s ní také zůstali v kontaktu a kteří rovněž vykonali tuto pouť, aby obnovili svůj vztah a vyjádřili jí na sklonku jejího života svou lásku. Ta skupina byla zajímavou směsí – tři senátoři, dvanáct zákonodárců a nespočet ředitelů různých podniků a korporací.

    Při porovnávání našich osudů jsme zjistili zajímavou věc – totiž že pětasedmdesát procent z nás přišlo do páté třídy zcela pokořeno vzdělávacím procesem, s pocitem neschopnosti, vlastní bezvýznamnosti, zcela vydáno na milost či nemilost osudu. Setkání s paní učitelkou Hardyovou nám dalo víru, že jsme schopní, významní, vlivní lidé, kteří – pakliže se o to pokusí – dokáží rozhodovat o svém životě.

 

(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši 2. porce, povídka: H. Stephen Glenn, knížka Jack Canfield a Mark Viktor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)

 

Dar, který žije

 

     Teddy Stallard rozhodně patřil mezi ty, kteří pokaždé bývají jmenováni až na posledním místě: škola ho nezajímala, nosil umaštěné, zmuchlané šaty, vlasy si nečesal; zkrátka jedno z těch školních děcek s neosobní tváří; bezvýrazný, skelný, rozostřený pohled. Když učitelka Thompsonová na Teddyho promluvila, odpovídal vždy jednoslabičně. Nudný, nemotivovaný, a duchem nepřítomný, prostě bylo hodně těžké mít ho rád.

     I když jeho učitelka tvrdila, že má všechny děti ve třídě stejně ráda, hluboko uvnitř cítila, že to není tak úplně pravda. Kdykoliv známkovala Teddyho práce, každé X u špatné ospovědi jí působilo zvláštní zvrácenou radost a výslednou pětku psala nahoru na písemku vždy s potěšením. Mohla se chovat líp; měla Tedyho materiály a věděla o něm víc, než byla ochotna připustit. Záznamy obsahovaly:

 

1. třída:        Teddy ukazuje slibný postoj k práci, ale situace doma je velmi špatná.

2. třída:        Teddy by mohl mít lepší výsledky. Matka je vážně nemocná. Doma nemá žádnou   

                     podporu.                                          

3. třída:         Teddy je hodný chlapec, ale příliš vážný. Učí se pomalu. Letos mu zemřela

                     matka.

4. třída:        Teddy je velmi pomalý, ale dobře se chová. Otec nevykazuje žádný zájem.

 

      Přišly Vánoce a chlapci a děvčata přinesli své učitelce dárky. Naskládali jí je na stůl a seskupili se kolem, aby se dívali, jak je bude rozbalovat. Mezi dárky objevila také jeden od Teddyho Stallarda. Překvapilo je, že vůbec něco přinesl, ale bylo tomu tak. Teddy zabalil dárek do hnědého balicího papírů a přelepil páskou. Nahoru jednoduše napsal: „Pro paní učitelku Thompsonovou od Teddyho.“ Když učitelka Teddyho dárek rozbalila, vypadl nevkusný náramek s imitací drahokamů, kterých dobrá polovina už chyběla, a flakonek laciného parfému.

       Ostatní chlapci a děvčata se Teddyho dárkům začali pochichtávat a pošklebovat, ale učitelka měla díkybohu dost rozumu, aby je na místě umlčela tím, že si náramek okamžitě navlékla a parfém nakapala na zápěstí, dala dětem přivonět a vzdychla: „To je ale krásná vůně!“ A děti hrály hru s učitelkou, hbitě souhlasily a vzdychaly: „Áá!“ a „Mmm!“

         Na konci vyučování, když všechny ostatní děti odešly, Teddy zůstal. Pomalu přišel k jejímu stolu a řekl jemně: „Paní učitelko…paní učitelko, teď voníte úplně jako moje máma…a taky její náramek vám doopravdy sluší. Jsem rád, že se vám moje dárky líbily.“ Když Teddy odešel, klesla slečna Thompsonová na kolena a prosila Boha o odpuštění.

       Když děti přišly další den do školy, přivítala je zbrusu nová učitelka. Slečna Thomnsonová se stala novým člověkem. Nebyla už jen učitelkou; stala se prostředníkem Božím. Začala své děti vášnivě milovat a dělala pro ně věci, které v nich budou žít dál. Pomáhala všem dětem, a zvláště Teddymu Stallardovi. Do konce školního roku se Teddy neuvěřitelně zlepšil. Většinu spolužáků dohnal a některé dokonce předehnal.

     Pak o Tedym dlouho neslyšela. Až jednoho dne dostala dopis:

 

    Vážená paní učitelko:

         Chci, abyste to věděla jako první. U maturity jsem byl vyhodnocen jako druhý nejlepší.

          S úctou a láskou, Teddy Stallard

 

O čtyři roky později přišel další dopis:

 

      Vážená paní učitelko:

           Dozvěděl jsem se, že jsem byl vyhodnocen jako nejlepší absolvent našeho ročníku. Chtěl jsem, abyste to věděla jako první. Studium na universitě nebylo snadné, ale líbilo se mi to.

          S láskou s úctou, Teddy Stallard

 

A o čtyři roky později:

 

       Vážená paní učitelko:

            Ode dneška jsem MUDr. Theodore Stallard. Jak vám to zní? Chtěl jsem, abyste věděla jako první, že se příští měsíc žením, přesně sedmadvacátého. Chtěl bych, abyste přišla a seděla tam, kde by seděla moje matka, kdyby byla naživu. Vy jste teď moje jediná rodina; táta zemřel loni.

          S úctou a láskou, Teddy Stallard

 

    Slečna Thompsonová šla na svatbu a seděla na místě, kde by seděla Teddyho matka. Zasloužila si to místo; udělala pro Teddyho něco, co nikdy nezapomene.

 

(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši 2. porce, povídka: Autor neznámý, zaslala Bertie Synoweicová a Chudl Dodge, knížka Jack Canfield a Mark Viktor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)

 

 

Pan Gillespie

     Když jsem chodila do sedmé třídy, nastoupila jsem během letních prázdnin na brigádu do naší nemocnice. Pracovala jsem třicet až čtyřicet hodin týdně a většinu času jsem trávila u lůžka pana Gillespieho. Nikdo za ním nechodil a zdálo se mi, že na něm nikomu nezáleží. Proseděla jsem u něj celé dny, držela jsem ho za ruku, mluvila s ním a pomáhala o něj pečovat. Stal se mým blízkým přítelem, i když mi odpovídal jen občasným stiskem ruky. Pan Gillespie totiž ležel v kómatu.

     Odjela jsem s rodiči na dovolenou, a když jsem se po týdnu vrátila, byl pan Gillespie pryč. Neměla jsem odvahu zeptat se sester, kde je, protože jsem nechtěla slyšet, že zemřel. Pokračovala jsem v brigádě i během osmé třídy a celou dobu jsem o jeho osudu nic nevěděla.

     Pár let nato, když už jsem měla před maturitou, jsem si u benzinové pumpy všimla povědomé tváře. Uvědomila jsem si, o koho jde, a oči se mi zalily slzami. Byl naživu! Sebrala jsem odvahu a šla se toho muže zeptat, zda se náhodou nejmenuje Gillespie a zda neležel před pěti lety v kómatu. S údivem odpověděl, že ano. Vysvětlila jsem mu, odkud ho znám a že jsem mnoho hodin proseděla u jeho nemocničního lůžka. I jemu se oči zalily slzami a vřele mě objal.

     Vyprávěl mi, že když ležel v bezvědomí, slyšel, jak na něj někdo mluví, a cítil, že ho někdo drží za ruku. Domníval se, že to není člověk, ale anděl. Byl upřímně přesvědčen, že můj hlas a dotyk ho udržely při životě.

     Pak mi vyprávěl o svém životě a co předcházelo jeho pobytu v nemocnici. Oba jsme si poplakali, objali se, rozloučili a vydali se každý vlastní cestou.

     I když jsem ho od té doby už neviděla, myšlenka na něj každý den plní mé srdce radostí. Vím, že jsem ho zachránila před smrtí. Ale co je důležitější, i on naprosto změnil můj život. Nikdy nezapomenu ani na něho, ani na to, co pro mě učinil: Udělal ze mě anděla.

 

(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši 5. porce, povídka: Angela Sturgillová, knížka Jack Canfield a Mark Viktor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)

 

Noční hlídka

 

    „Je tu váš syn,“ pravila sestra starému muži. Než otevřel oči, musela tu větu opakovat ještě několikrát. Byl jen napůl při vědomí a pod vlivem sedativ, která mu naordinovali, když minulé noci utrpěl rozsáhlý srdeční infarkt. Jen matně vnímal postavu mladého muže v uniformě vojenského námořnictva u své postele.

    Starý muž nepatrně pohnul nemohoucí rukou a mladý voják ji sevřel do svých silných prstů a něžně ji stiskl. Sestra mu přinesla židli a unavený námořník na ni usedl u postele nemocného.

    Po celou noc seděl mladý voják ve spoře osvětleném pokoji u lůžka umírajícího a šeptal mu slova útěchy a povzbuzení. Starý muž nepronesl ani slovo, ale ze všech svých slabých sil svíral mladíkovu ruku. Mladý muž nevnímal zvuk kyslíkového přístroje, sténání dalších pacientů ani pobíhání zdravotnického personálu.

    Pokaždé, když se na pokoji zastavila sestra, zaslechla mladíkův šepot. Několikrát během té dlouhé moci za ním zašla a nabídla mu, aby si na chvíli odpočinul. Ale mladý muž pokaždé odmítl.

     Krátce před svítáním stařec zemřel. Voják položil jeho neživou ruku na postel a vydal se vyhledat sestru. Počkal, až sestra zesnulého odveze a vykoná další nezbytnosti. Když mu chtěla vyslovit svou soustrast, přerušil ji.

     „Kdo byl ten starý pán?“ zeptal se.

     „Přece váš otec,“ odpověděla ohromeně.

     „Ne, to nebyl,“ odpověděl mladý voják. „Nikdy v životě jsem ho neviděl.“

     „Proč jste mi to neřekl, když jsem vás k němu vedla?“

     „Už když mi dali tohle mimořádné volno, tušil jsem, že muselo dojít k omylu. U naší jednotky jsme dva stejného jména ze stejného města a máme i podobná identifikační čísla. Poslali mě sem omylem,“ vysvětloval sestře mladík. „Ale věděl jsem, že ten muž potřebuje svého syna, a jeho syn tu nebyl. Usoudil jsem, že ve svém stavu nepozná, kdo je i jeho postele když jsem si uvědomil, jak velmi potřebuje mít někoho vedle sebe, rozhodl jsem se zůstat.“

 

(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši 5. porce, povídka: Roy Popkin, knížka Jack Canfield a Mark Viktor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)

 

Malý červený vozík

 

    Má přítelkyně Gayle už čtyři roky „žije“ s rakovinou a její stav se stále horší. Při rozhovoru s jednou přítelkyní se Gayle zmínila, že jedním z jejích nesplněných přání z dětství bylo mít červený vozík Radia Flyer. Nikdy jej nedostala, protože v dětství věřila, že pokud vyslovíte nahlas, co si přejete k narozeninám, nikdy se vám to nesplní. Jednoho dne jsem zašla na zmrzlinu a v okně stánku jsem spatřila onen miniaturní červený vozík, jejž bylo možno vyhrát při každotýdenním losování. Pokaždé, když jste si ve stánku něco koupili, mohli jste vyplnit soutěžní lístek, který byl pak zařazen do slosování. Uplynulo několik týdnů, já spořádala spoustu porcí zmrzliny, ale stále jsem nevyhrávala. Sebrala jsem tedy všechnu svou odvahu a zeptala se prodavačky, zda by bylo možné vozík koupit. Přistoupila jsem k oknu, a když jsem začala vyprávět svůj příběh, cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo a do očí se mi derou slzy. Přesto se mi nějak podařilo vysvětlit, proč chci vozík koupit. Vypsala jsem šek a odcházela s vozíkem v ruce. Druhý den jsem ho zanesla Gayle, jíž se tak splnilo jedno její dětské přání. Následujícího dne jsem obdržela dopis následujícího znění:

 

Drahá Bonnie,

tu a tam se nám naskýtá možnost prokázat někomu něco dobrého, aniž bychom k tomu byli vyzváni. Moji rodiče zemřeli na rakovinu šest měsíců po sobě. Starala jsem se o ně, ale nebyla bych to dokázala bez lásky a velkorysosti svých přátel – přátel, kteří nezůstali lhostejní.

Se srdečnými pozdravy

Norma

 

    Dopis napsala majitelka zmrzlinového stánku. Byl k němu přiložen neproplacený šek.

 

  (povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši 5. porce, povídka: Bonita L. Anticolaová, knížka Jack Canfield a Mark Viktor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)