Slepičí polévka pro duši
Chce to odvahu
Jmenuje se Nikki. Bydlí hned vedle nás v ulici. Tahle mladá dáma mě inspiruje už řadu let. Její příběh mi otevřel srdce, a když jde do tuhého, vzpomenu si na její odvahu.
Začalo to návštěvou u doktora, to chodila do sedmé třídy. Stalo se všechno, čeho se rodina obávala. Diagnóza: leukémie. Dalších pár měsíců chodila pravidelně do nemocnice. Odběry krve, injekce a testy stokrát a tisíckrát. Pak přišla chemoterapie. Znamenala šanci na záchranu života, ale také ztrátu vlasů. Být bez vlasů v sedmé třídě je strašlivá věc. Vlasy jí už nenarostly. Rodinu čekalo velké trápení. To léto před osmou třídou si koupila paruku, nepohodlnou, štípavou, ale musela to vydržet. Ve škole bývala Nikki velmi oblíbená. Vévodila celé třídě a všichni se kolem ní točili, ale to se začínalo měnit. Vypadala teď divně, a znáte děti. Jsou asi jako my ostatní. Někdy se prostě chceme jen smát a děláme věci, které někomu působí velkou bolest. Během prvních dvou týdnů osmé třídy jí někdo nejméně půltucetkrát zezadu stáhl paruku. Zastavila se, shýbla a třásla se přitom strachy a trapností situace, znovu si paruku nasadila, setřela slzy, šla do třídy a jen se divila, že se jí nikdo nezastal.
To peklo trvalo dva strašlivé týdny. Řekla rodičům, že už to dál nevydrží. Souhlasili: „Můžeš zůstat doma, jestli chceš.“ Víte, když vám dcera umírá v osmé třídě, je vám jedno, jestli postoupí do deváté. Chcete, aby byla šťastná a aby se cítila spokojená, na ničem jiném vám nezáleží. Nikki mi pověděla, že přijít o vlasy nic není. Řekla: „Já to zvládnu.“ Dokonce tvrdila, že ani smrt jí nevadí. „To zvládnu taky,“ prohlásila, „ale víš, jaké to je, přijít o kamarády? Jdu po chodbě a všichni se rozestoupí jako Rudé moře, přijdu do jídelny v den, kdy je pizza, naše nejlepší jídlo, a přátelé přede mnou utečou s nedojedenými talíři! Tvrdili, že nemají hlad, ale já vím, že odešli, protože jsem přišla já. Víš, jaké to je, když s tebou nikdo nechce sedět při matice a skříňka vedle tvé vpravo i vlevo je prázdná? Radši si dají knihy k někomu jinému jen proto, aby nemuseli stát vedle holky s parukou a s tou divnou nemocí. A to ani není nakažlivá. Nemohou ji ode mě dostat. Copak nevědí, že přátele potřebuju ze všeho nejvíc? Ano,“ pokračovala, „ přijít o život není nic, když věříš v Boha a jasně víš, kde přesně strávíš věčnost. Ani přijít o vlasy není nic, ale přijít o přátele, to je konec.“
Měla v plánu zůstat místo školy doma, ale ten víkend se něco stalo. Doslechla se totiž o dvou chlapcích, jednom ze šesté a jednom ze sedmé třídy jejich příběhy jí daly sílu pokračovat. Ten sedmák byl z Arkansasu, a přestože nebyl oblíbený, vzal se do školy pod košili Nový zákon. Prý k němu potom přišli tři kluci, vzali mu Bibli a nadávali mu: „Ty seš ale uhozenej. Náboženství je pro pitomečky. Modlej se jenom kreténi. A tu Bibli do školy netahej.“ Ten kluk dal prý Bibli do ruky nejsilnějšímu z trojice a vyzval ho: „Ukaž, jestli máš dost odvahy nosit ji po škole celý den.“ Udělal si tak tři přátele.
Další příběh, který Nikki inspiroval, je od šesťáka z Ohia jménem Jimmy Masterdino. Žárlil na Kalifornii, protože Kalifornie měla heslo „Heuréka!“ Ohio žádné nemělo. Přišel s pěti život měnícími slovy. Sám jediný získal dostatek podpisů. Podepsané petice odnesl na Státní legislativní úřad. Dnes, díky statečnému šesťákovi, zní oficiální motto Ohia: „S Bohem je možné všechno“.
Nikki nalezla novou odvahu a inspiraci, a v pondělí ráno si nasadila paruku. Oblékla se co nejkrásněji a nejelegantněji. Řekla tatínkovi a mamince: „Dneska zase půjdu do školy. Musím tam něco udělat. Musím něco zjistit.“ Nevěděli, co tím myslí a měli strach, obávali se nejhoršího, ale do školy ji odvezli. Poslední týdny Nikki, vždycky než vystoupila z auta, tátu s mámou objala a políbila. I když se to nenosilo a mnoho dětí se jí posmívalo, nikdy se tím nenechala odstrašit. Dnes to bylo jinak. Objala je a políbila, ale než vystoupila z auta, tiše se otočila a řekla: „Mámo, táto, víte, co chci dneska udělat?“ Oči se jí zalily slzami, ale byly to slzy radosti a síly. Ano, byl tam strach z neznámého, ale měla za co jít do boje. Zeptali se: „Copak holčičko?“ Odpověděla: „Dneska zjistím, kdo je můj nejlepší přítel. Dneska zjistím, kdo jsou mí opravdoví přátelé.“ A strhla si paruku z hlavy a položila ji na sedadlo vedle sebe. Prohlásila: „Buď mě přijmou takovou, jaká jsem, tati, nebo mě nepřijmou vůbec. Moc času mi nezbývá. Musím zjistit, kdo je dneska kdo.“ Vyrazila, po dvou krocích se zastavila a požádala je: „Modlete se za mě.“ Slíbili jí: „Budeme se za tebe modlit.“ Když kráčela směrem k šesti stům dětí, slyšela, jak si její táta povzdychl:“To je moje holka!“
Toho dne se stal zázrak. Prošla přes hřiště, do školy a žádný křikloun ani násilník, zkrátka nikdo si netroufl dělat legraci z dívky, která měla tolik odvahy.
Nikki naučila tisíce lidí, že být sama sebou, používat vlastní, Bohem daný talent a postavit se za pravdu i uprostřed nejistoty, bolesti a pronásledování, je jediný opravdový způsob, jak žít.
Niki potom absolvovala střední školu. Proti všem předpovědím lékařů se o pár let později vdala a dnes je hrdou matkou holčičky, kterou pojmenovala podle té mé, Emily. Kdykoliv se přede mnou objeví něco, co se zdá nemožné, pomyslím na Nikki a získám sílu.
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši 2. porce, povídka: Bill Sanders, knížka Jack Canfield a Mark Viktor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)
Cirkus
Když mi bylo něco přes třináct, šli jsme s otcem do cirkusu. Stáli jsme ve frontě na lístky a nakonec mezi námi a pokladnou zůstala pozoruhodná rodina s osmi dětmi tak do dvanácti let. Soudě podle levného, ale čistého oblečení penězi zrovna neoplývali. Děti stály vychovaně v dvojstupu za rodiči a držely se za ruce. Slyšel jsem, jak rozrušeně štěbetají o klaunech, slonech a dalších atrakcích, které večer uvidí. Pochopil jsem, jdou do cirkusu poprvé a že návštěva cirkusu pro ně představuje vrchol dosavadního krátkého života.
Jejich rodiče stáli s hrdostí a pýchou v čele své smečky. Matka držela manžela za ruku a vzhlížela k němu, jako by to byl rytíř ve skvostném brnění. On se usmíval, hřál se v jejím obdivu a díval se na ni, jakoby odpovídal: „Ano, máš úplnou pravdu.“
Biletářka se ho zeptala, kolik lístků si přeje. Hrdě zareagoval: „ Vzal bych si osm dětských a dva dospělé. Chci vzít rodinu do cirkusu.“
Biletářka mu oznámila cenu.
Manželka se pustila jeho ruky, sklopila hlavu a jemu se roztřásl spodní ret. Naklonil se k biletářce a zeptal se: „Kolik že jste říkala?“
Biletářka opakovala sumu.
Tolik peněz neměl.
Jak jen se měl otočit ke svým osmi dětem a vysvětlit jim, že nemá dost na to, aby je mohl vzít do cirkusu?
Když můj táta viděl, co se děje, sáhl do kapsy, vytáhl dvacetidolarovou bankovku a upustil ji na zem (nebyli jsme rozhodně žádní boháči!). Pak se shýbl, sebral bankovku, a poklepal mu na rameno: „Promiňte, pane, tohle vám vypadlo z kapsy.“
Ten člověk věděl, co se děje. Nežebral o peníze, ale pomoc v zoufalé, srdcervoucí, trapné situaci ocenil. Podíval se tatínkovi do očí, oběma rukama mu potřásl pravicí, sevřel onu dvacetidolarovou bankovku a s ještě roztřesenou bradou a slzou, stékající po tváři odpověděl: „Díky, díky, pane. Tohle pro mě a mou rodinu znamená moc.“
Vrátily jsme se s tátou k autu a jeli domů. Toho večera jsme do cirkusu nešli, ale necítili jsme se vůbec o nic ošizeni.
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši 2. porce, povídka: Dan Clark, knížka Jack Canfield a Mark Viktor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)
Záchrana na moři
Před lety jeden mladík z rybářské vesničky v Holandsku ukázal světu, jak může být člověk odměněn za nezištnou službu druhým. Celá vesnice závisela na rybářském průmyslu, a proto zde pro případy nouze fungoval tým dobrovolných záchranářů. Jedné noci se rozběsnil vítr, mračna se protrhla a silná vichřice polapila rybářský člun na moři. Posádka v nebezpečí života vyslala S.O.S. Kapitán záchranářské veslice zazvonil na poplach a vesničané se shromáždili na návsi nad zátokou. Zatímco družstvo spustilo veslici a bojovalo s divokými vlnami, vesničané netrpělivě čekali na pláži s lucernami, aby jim ukazovali cestu zpátky.
O hodinu později se člun záchranářů znovu objevil v mlze a rozjásaní vesničané ho běželi přivítat. Dobrovolníci padli vyčerpaně na písek a oznámili, že do loďky už se víc lidí nevešlo, a tak museli jednoho muže zanechat na moři. Byť by byl na palubě jen jediný přespočetný pasažér, záchranářský člun by se určitě potopil a vše by bylo ztraceno.
Kapitán zoufale volal, ať pro zbývajícího ubožáka vyrazí další tým. Přihlásil se šestnáctiletý Hans. Matka ho popadla za paži a prosila: „Prosím, nechoď. Tvůj otec zemřel před deseti lety při ztroskotání lodi a tvůj starší bratr Paul už je tři týdny nezvěstný. Hansi, už mi zbýváš jenom ty.“
Hans ale odpověděl: „Mami, já musím jít. Co kdyby všichni řekli: já nemůžu, ať to udělá někdo jiný? Tentokrát musím jít splnit svou povinnost. Když na nás přijde řada nastoupit do služby, všichni se musíme vystřídat a splnit, co je třeba.“ Hans matku políbil, přidal se k týmu a zmizel do noci.
Uplynula další hodina, která Hansově matce připadala jako věčnost. Nakonec záchranářský člun prorazil jako šipka mlhou a Hans stál na přídi. Kapitán si přiložil ruce k ústům a volal: „Našli jste ztraceného muže?“ Hans se neudržel s vzrušeně křičel v odpověď: „Ano, našli jsme ho. Řekněte mé matce, že je to můj starší bratr Paul!“
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši 2. porce, povídka: Dan Clark, knížka Jack Canfield a Mark Viktor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)
Buď sám sebou
Prezident Calvin Coolidge jednou pozval přátele z rodného města na oběd do Bílého domu. Protože se obávali, že neumějí stolovat podle předpisů, rozhodli se dělat všechno tak, jako Coolidge. Strategie byla úspěšná, dokud se nepodávala káva. Prezident nalil kafe na talířek. Hosté udělali totéž. Coolidge přidal smetanu a cukr. Hosté udělali totéž. Pak se Coolidge sehnul a položil talířek na podlahu pro kočku.
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši 2. porce, povídka: Erik Oleson, knížka Jack Canfield a Mark Viktor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)
Dnešní mládež je prima
Někdy se v letadle po cestě z jedné přednášky na druhou ocitnu vedle nějakého výřešného jedince. Často je to příjemný zážitek, protože v pozorování svých bližních jsem přímo nenasytný. Každý den se tolik dozvím od lidí, které pozoruji a poslouchám. Vyslechl jsem historky smutné, historky veselé, příběhy o strachu i radosti, i historky, které se vyrovnají té o Oprah a Geraldovi.
Nerad to říkám, ale někdy sedím vedle člověka, který chce jen ventilovat svůj splín nebo celých šest set mil obtěžuje bezbranného posluchače vnucováním svých politických názorů. Tak tomu bylo i tentokrát. Rezignovaně jsem se uvelebil a můj soused začal analyzovat strašlivý stav světa otřepaným: „Víte, ta dnešní mládež…“ Pokračoval omíláním vágních pojmů o hrozivém stavu mládeže, založených povýtce výhradně na sledování televizních zpráv.
Když jsem v Indianopolisu s úlevou vystoupil z letadla a konečně dorazil do hotelu, koupil jsem si místní tisk a šel se navečeřet. V novinách jsem uviděl článek, který podle mého názoru měl být na titulní stránce.
V malém městečku v Indianě žil patnáctiletý chlapec s mozkovým nádorem. Procházel chemoterapií a ozařovací léčbou, přičemž přišel o vlasy. Nevím jak vy, ale já vím úplně přesně, jak by mi v jeho věku bylo – znamenalo by to můj konec!
Spolužáci toho mladíka rychle objevili řešení: všichni kluci ve třídě poprosili matky, jestli by si směli oholit hlavy, aby Brian nebyl ve škole jediný s pleší. Na fotografii pak matka holila synovi hlavu za souhlasného přihlížení celé rodiny. A v pozadí stála skupina podobně holohlavých mladíků.
Ne, nenechte si nic namluvit, dnešní mládež je prima.
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši 2. porce, povídka: Hanoch McCarty, Ed. D. , knížka Jack Canfield a Mark Viktor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)
Květina
Už nějakou dobu mi každou neděli vždycky někdo přichystá růžičku, abych si ji přišpendlil na klopu saka. Protože to tak chodí každé nedělní ráno, bral jsem jako samozřejmost. Připadalo mi to jako hezké gesto, kterého jsem si vážil, ale ze kterého se stala rutina.jedné neděle se však to, co jsem považoval za obyčejné, stalo velmi neobyčejným.
Když jsem odcházel z nedělní mše, zamířil za mnou chlapec. Přišel přímo ke mně a zeptal se: „Pane, co uděláte s tou květinou?“ Nejdřív jsem nevěděl, o čem mluví, ale pak jsem pochopil. Řekl jsem: „Myslíš tohle?“ a ukázal na růži přišpendlenou na klopě obleku.
Odpověděl: „Ano, pane. Rád bych si ji vzal, pokud ji chcete vyhodit.“ V tom okamžiku jsem se usmál a s radostí jsem přisvědčil, že si ji může vzít. Jakoby nic jsem se ho zeptal, co s ní bude dělat. Chlapec, kterému mohlo být něco pod deset let, ke mně zvedl oči: „Pane, dám ji babičce. Matka s otcem se loni rozvedli. Žil jsem s matkou, ale když se znovu vdala, chtěla, abych bydlel u otce. Chvilku jsem u něj byl, ale ten pak rozhodl, že to takhle nepůjde, a poslal mě k babičce. Je na mě tak hodná. Vaří mi a stará se o mě. Je na mě tak hodná, že bych jí chtěl dát tuhle květinu za to, že mě má ráda.“
Když chlapec domluvil, stěží jsem byl schopen mu odpovědět. Oči se mi naplnily slzami a věděl jsem, že se mě jeho příběh dotkl do hlouby duše. Odšpendlil jsem květinu, podržel ji v ruce a řekl: „Synu, nikdy jsem neslyšel nic krásnějšího, ale tuhle květinu nemůžeš mít, protože by to nestačilo. Když se podíváš před kazatelnu, uvidíš velkou kytici. Různé rodiny je každý týden kupují pro kostel. Tyhle květiny vezmi prosím babičce, protože ona si zasluhuje to nejlepší.“
Jako bych už nebyl dojat dost, přidal poslední větu, kterou si budu pamatovat už navždycky. Prohlásil: „To je ale nádherný den! Požádal jsem o jednu květinu a dostal jsem celou nádhernou kytici.“
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši 2. porce, povídka: pastor John R. Ramsey, knížka Jack Canfield a Mark Viktor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)
Schůzka s láskou Za šest minut šest, oznamovaly velké kulaté hodiny nad informacemi na hlavním nádraží. Vysoký mladý poručík armády, který právě přišel od nástupišť, pozvedl svůj sluncem spálený obličej a zamžoural očima, aby zjistil přesný čas. Srdce mu silně bušilo, šokovalo ho to, protože ho nebyl schopen ovládat. Za šest minut uvidí ženu, která posledních třináct měsíců zaujímala v jeho životě speciální místo, ženu, kterou nikdy neviděl, ale jejíž psaná slova v něm zůstávala a bezmezně ho podporovala.
Stoupl si co nejblíže ke stánku s informacemi, hned za hlouček lidí, kteří obléhali úředníky.
Poručík Blandford si obzvláště pamatoval na jednu noc nejhorších bojů, kdy se jeho letadlo dostalo doprostřed roje letounů Zero. Zahlédl rozšklebený obličej jednoho z nepřátelských pilotů.
V jednom ze svých dopisů se jí přiznal, že často pociťuje strach, a jen několik dní před touto bitvou obdržel její odpověď: "Samozřejmě, že máte strach… všichni stateční muži ho mají. Cožpak král David neznal strach? Proto napsal žalm 23. Až o sobě budete zase příště pochybovat, chci, abyste slyšel můj hlas, který vám bude přednášet: "I když mi projít jest údolím stínu smrti, nebojím se zlého. Neboť ty jsi se mnou." A on nezapomněl. Slyšel její imaginární hlas, který v něm obnovil sílu a dovednost. Nyní uslyší její skutečný hlas. Za čtyři minuty šest. Zpozorněl. Pod obrovskou, hvězdami posetou střechou lidé procházeli rychle jako barevné nitky, které jsou vetkávány do šedivé sítě. Vedle něj prošla dívka a poručík Blandford sebou trhl. Na klopě šatů měla červenou květinu, ale byl to karmínový hrachor vonný, ne malá červená růžička, na jaké se domluvili. Kromě toho byla příliš mladá, asi tak osmnáct, zatímco jemu Hollis Meynellová upřímně řekla, že jí je třicet. "No a co?" odpověděl. "Mně je třicet dva." Bylo mu dvacet devět.
Myslí se vrátil zpátky k té knize, ke knize, kterou mu musel do rukou vložit sám Bůh z těch stovek knih z vojenské knihovny, které zaslali do cvičného tábora na Floridě. Pojednávala o lidském otroctví a byly v ní rukou vepsané poznámky. Zapisování do knih odjakživa nesnášel, ale tyhle poznámky byly odlišné. Nikdy nevěřil, že by žena mohla tak citlivě a chápavě prohlédnout mužovo srdce. Její jméno objevil na ex libris: Hollis Meynellová. Obstaral si telefonní seznam New Yorku a vyhledal v něm její adresu. Napsal jí, ona mu odpověděla. Následujícího dne ho převeleli, ale oni v dopisování pokračovali.
Třináct měsíců mu poctivě odpovídala, a nejen to. Když jeho dopisy nedorazily, stejně mu napsala a on nyní věřil, že ji miluje a že ona miluje jeho.
Odmítla však všechny žádosti, aby mu poslala svou fotografii. Přišlo mu to dost divné. Ale vysvětlila mu: "Jestli je váš cit ke mně založen na skutečnosti, na upřímném základě, pak mé vzezření nebude důležité. Dejme tomu, že jsem krásná. Neustále by mě pronásledoval pocit, že jste to udělal jen kvůli tomu, a taková láska by se mi ošklivila. Dejme tomu, že nejsem moc hezká (což musíte připustit, je mnohem pravděpodobnější). Pak by mě přepadaly obavy, že jste mi dál psal jenom proto, že jste se cítil osamělý a neměl jste nikoho jiného. Ne, nežádejte o mou fotografii. Až přijedete do New Yorku a uvidíte mě, potom se můžete rozhodnout. Pamatujte - oba máme svobodnou vůli přestat, nebo pokračovat - ať už si vybereme cokoli."
Za minutu šest - silně potáhl z cigarety. Srdce poručíka Blandforda vyletělo výš, než kdy bylo jeho letadlo. Kráčela k němu mladá žena. Měla vysokou a štíhlou postavu, blond vlasy jí v lokýnkách splývaly od jemných uší. Oči jí zářily jako modré chrpy, ústa a brada měly něžnou pevnost. Ve svém světlezeleném kostýmku vypadala jako oživlé jaro.
Vykročil k ní, vůbec si nevšiml, že na sobě nemá růži, a jak se pohnul, přes ústa jí přelétl lehký provokativní úsměv.
"Máte namířeno stejným směrem, vojáku?" zašeptala.
Bezděčně k ní přistoupil ještě o krok. Pak spatřil Hollis Meynellovou. Stála skoro přímo za tou dívkou, bylo jí hodně přes čtyřicet, šedivé vlasy měla zastrčené pod obnošeným kloboukem. Byla víc než jen plnoštíhlá, nohy se silnými kotníky měla zaražené do bot s nízkými podpatky. Ve zmačkané klopě hnědého kabátu však měla zastrčenou červenou růži.
Dívka v zeleném kostýmku rychle odcházela. Blandford měl pocit, jako by ho něco rozseklo na dvě poloviny, tak moc by si přál následovat dívku, přesto však v hloubi duše toužil po ženě, jejíž duch do oddaně doprovázel a povznášel. A ta stála před ním. Její bledý, baculatý obličej byl laskavý a citlivý, najednou to viděl. V očích měla teplý a vlídný třpyt.
Poručík Blandford nezaváhal. Sevřel v prstech malý ošuntělý výtisk knihy, která sloužila jako jeho poznávací znamení. Ne, tohle nebude láska, ale půjde o něco vzácného, o něco možná vzácnějšího než láska - přátelství, za které je a musí zůstat vděčný.
Narovnal svoje široká ramena, zasalutoval a ukázal ženě knihu. Jak na ni ale promluvil, jeho samého šokovala hořkost vlastního zklamání.
"Jsem poručík John Blandford a vy - vy jste určitě slečna Meynellová. Jsem moc rád, že jste se se mnou mohla sejít. Mohu- mohu vás pozvat na večeři?" Na jejím obličeji se objevil tolerantní úsměv. "Já nevím, co tohle všechno má znamenat, synku," odpověděla. "Ta mladá dáma v zeleném kostýmku - ta, která právě prošla kolem - mě poprosila, abych si nasadila tuhle červenou růži. A řeka, že když mě požádáte, abych s vámi šla na rande, tak vám mám říci, že čeká v té velké restauraci přes ulici. Říkala, že jde o nějakou zkoušku. Mám u strýčka Sama dva chlapce, tak mi nevadilo vám trochu vypomoct."
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši 2. porce, knížka Jack Canfield a Mark Viktor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)
Jestliže děti... Jestliže děti žijí obklopeny kritikou, naučí se odsuzovat.
Jestliže děti žijí obklopeny nepřátelstvím, naučí se bojovat.
Jestliže děti žijí obklopeny strachem, naučí se být bázlivé.
Jestliže děti žijí obklopeny lítostí, naučí se litovat sami sebe.
Jestliže děti žijí obklopeny zesměšňováním, naučí se být stydlivé.
Jestliže děti žijí obklopeny žárlivostí, naučí se , co je to závist.
Jestliže děti žijí obklopeny zahanbováním, naučí se cítit se vinnými.
Jestliže děti žijí obklopeny tolerancí, naučí se být trpělivé.
Jestliže děti žijí obklopeny podporou, naučí se mít důvěru.
Jestliže děti žijí obklopeny přijetím, naučí se mít rády samy sebe.
Jestliže děti žijí vítány, naučí se nacházet ve světě lásku.
Jestliže děti žijí obklopeny sdílením, naučí se být štědré.
Jestliže děti žijí obklopeny poctivostí a upřímností, naučí se, co je to pravda a spravedlnost.
Jestliže děti žijí v bezpečí, naučí se důvěřovat sobě i ostatním.
Jestliže děti žijí obklopeny klidem, naučí se pokoji mysli.
Jestliže děti žijí obklopeny přátelstvím, naučí se, že na světě je pěkně.
V čem žijí vaše děti?
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši 2. porce, knížka Jack Canfield a Mark Viktor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)
Poručík Blandford si obzvláště pamatoval na jednu noc nejhorších bojů, kdy se jeho letadlo dostalo doprostřed roje letounů Zero. Zahlédl rozšklebený obličej jednoho z nepřátelských pilotů.
V jednom ze svých dopisů se jí přiznal, že často pociťuje strach, a jen několik dní před touto bitvou obdržel její odpověď: "Samozřejmě, že máte strach… všichni stateční muži ho mají. Cožpak král David neznal strach? Proto napsal žalm 23. Až o sobě budete zase příště pochybovat, chci, abyste slyšel můj hlas, který vám bude přednášet: "I když mi projít jest údolím stínu smrti, nebojím se zlého. Neboť ty jsi se mnou." A on nezapomněl. Slyšel její imaginární hlas, který v něm obnovil sílu a dovednost. Nyní uslyší její skutečný hlas. Za čtyři minuty šest. Zpozorněl. Pod obrovskou, hvězdami posetou střechou lidé procházeli rychle jako barevné nitky, které jsou vetkávány do šedivé sítě. Vedle něj prošla dívka a poručík Blandford sebou trhl. Na klopě šatů měla červenou květinu, ale byl to karmínový hrachor vonný, ne malá červená růžička, na jaké se domluvili. Kromě toho byla příliš mladá, asi tak osmnáct, zatímco jemu Hollis Meynellová upřímně řekla, že jí je třicet. "No a co?" odpověděl. "Mně je třicet dva." Bylo mu dvacet devět.
Myslí se vrátil zpátky k té knize, ke knize, kterou mu musel do rukou vložit sám Bůh z těch stovek knih z vojenské knihovny, které zaslali do cvičného tábora na Floridě. Pojednávala o lidském otroctví a byly v ní rukou vepsané poznámky. Zapisování do knih odjakživa nesnášel, ale tyhle poznámky byly odlišné. Nikdy nevěřil, že by žena mohla tak citlivě a chápavě prohlédnout mužovo srdce. Její jméno objevil na ex libris: Hollis Meynellová. Obstaral si telefonní seznam New Yorku a vyhledal v něm její adresu. Napsal jí, ona mu odpověděla. Následujícího dne ho převeleli, ale oni v dopisování pokračovali.
Třináct měsíců mu poctivě odpovídala, a nejen to. Když jeho dopisy nedorazily, stejně mu napsala a on nyní věřil, že ji miluje a že ona miluje jeho.
Odmítla však všechny žádosti, aby mu poslala svou fotografii. Přišlo mu to dost divné. Ale vysvětlila mu: "Jestli je váš cit ke mně založen na skutečnosti, na upřímném základě, pak mé vzezření nebude důležité. Dejme tomu, že jsem krásná. Neustále by mě pronásledoval pocit, že jste to udělal jen kvůli tomu, a taková láska by se mi ošklivila. Dejme tomu, že nejsem moc hezká (což musíte připustit, je mnohem pravděpodobnější). Pak by mě přepadaly obavy, že jste mi dál psal jenom proto, že jste se cítil osamělý a neměl jste nikoho jiného. Ne, nežádejte o mou fotografii. Až přijedete do New Yorku a uvidíte mě, potom se můžete rozhodnout. Pamatujte - oba máme svobodnou vůli přestat, nebo pokračovat - ať už si vybereme cokoli."
Za minutu šest - silně potáhl z cigarety. Srdce poručíka Blandforda vyletělo výš, než kdy bylo jeho letadlo. Kráčela k němu mladá žena. Měla vysokou a štíhlou postavu, blond vlasy jí v lokýnkách splývaly od jemných uší. Oči jí zářily jako modré chrpy, ústa a brada měly něžnou pevnost. Ve svém světlezeleném kostýmku vypadala jako oživlé jaro.
Vykročil k ní, vůbec si nevšiml, že na sobě nemá růži, a jak se pohnul, přes ústa jí přelétl lehký provokativní úsměv.
"Máte namířeno stejným směrem, vojáku?" zašeptala.
Dívka v zeleném kostýmku rychle odcházela. Blandford měl pocit, jako by ho něco rozseklo na dvě poloviny, tak moc by si přál následovat dívku, přesto však v hloubi duše toužil po ženě, jejíž duch do oddaně doprovázel a povznášel. A ta stála před ním. Její bledý, baculatý obličej byl laskavý a citlivý, najednou to viděl. V očích měla teplý a vlídný třpyt.
Poručík Blandford nezaváhal. Sevřel v prstech malý ošuntělý výtisk knihy, která sloužila jako jeho poznávací znamení. Ne, tohle nebude láska, ale půjde o něco vzácného, o něco možná vzácnějšího než láska - přátelství, za které je a musí zůstat vděčný.
Narovnal svoje široká ramena, zasalutoval a ukázal ženě knihu. Jak na ni ale promluvil, jeho samého šokovala hořkost vlastního zklamání.
"Jsem poručík John Blandford a vy - vy jste určitě slečna Meynellová. Jsem moc rád, že jste se se mnou mohla sejít. Mohu- mohu vás pozvat na večeři?" Na jejím obličeji se objevil tolerantní úsměv. "Já nevím, co tohle všechno má znamenat, synku," odpověděla. "Ta mladá dáma v zeleném kostýmku - ta, která právě prošla kolem - mě poprosila, abych si nasadila tuhle červenou růži. A řeka, že když mě požádáte, abych s vámi šla na rande, tak vám mám říci, že čeká v té velké restauraci přes ulici. Říkala, že jde o nějakou zkoušku. Mám u strýčka Sama dva chlapce, tak mi nevadilo vám trochu vypomoct."
Jestliže děti žijí obklopeny kritikou, naučí se odsuzovat.
Jestliže děti žijí obklopeny nepřátelstvím, naučí se bojovat.
Jestliže děti žijí obklopeny strachem, naučí se být bázlivé.
Jestliže děti žijí obklopeny lítostí, naučí se litovat sami sebe.
Jestliže děti žijí obklopeny zesměšňováním, naučí se být stydlivé.
Jestliže děti žijí obklopeny žárlivostí, naučí se , co je to závist.
Jestliže děti žijí obklopeny zahanbováním, naučí se cítit se vinnými.
Jestliže děti žijí obklopeny tolerancí, naučí se být trpělivé.
Jestliže děti žijí obklopeny podporou, naučí se mít důvěru.
Jestliže děti žijí obklopeny přijetím, naučí se mít rády samy sebe.
Jestliže děti žijí vítány, naučí se nacházet ve světě lásku.
Jestliže děti žijí obklopeny sdílením, naučí se být štědré.
Jestliže děti žijí obklopeny poctivostí a upřímností, naučí se, co je to pravda a spravedlnost.
Jestliže děti žijí v bezpečí, naučí se důvěřovat sobě i ostatním.
Jestliže děti žijí obklopeny klidem, naučí se pokoji mysli.
Jestliže děti žijí obklopeny přátelstvím, naučí se, že na světě je pěkně.
V čem žijí vaše děti?
(povídka z knížky: Slepičí polévka pro duši 2. porce, knížka Jack Canfield a Mark Viktor Hansen, všechna autorská práva jsou jim vyhrazena)
